Zločin v Ralsku

19.2. 2021 zemřel náhle můj kamarád z práce Milan, řečený Divous. Pamatujete si ještě únor? Měsíc kdy jste mohli cestovat mezi okresy, čas kdy se výlet Praha – Černošice nepodobal partyzánské válce a na cyklostezkách a okreskách se nepohybovaly po zuby ozbrojené hlídky se samopaly? V únoru jsme žili jenom ve vězení, na přelomu března a dubna se z vězení stal Alcatraz na samotce.

Kamarád Milan se ničeho z toho nedožil, 5. března měl obřad v pražských Strašnicích a dá-li mi Mordor dost skřetí síly do další fáze života, půjdu v brzké době na Divousův poslední vandr, rozptýlit jeho popel do vojenských Brd, na jeho milovaný Tok.

Divous se neřadil k trampům, naopak nadával na styl některých z nich, na jejich alkoholismus, pohádkářství a další negativní věci s nimi spojené. Byl věčným rebelem, nesnášel komunisty, ale stejně tak nesnášel moderní kapitalismus. A já jsem si jistý, že by byl i typickým nosálem, odpíračem, popíračem, chřipečkářem a vrahem seniorů v této korona době. A též by byl cestovatelem mezi okresy. Dnes už cestuje po nebeském okresu kde doufejme neznají hranice ani nemoci.

Ale my, co jsme tady zbyli a stále musíme zůstávat v Alcatrazu restrikcí, zákazů, příkazů a doporučení, která jsou myšlena jen pro naše největší blaho, u toho se strojově usmívat a na ksichtě mít vyhlazený výraz jak filtr na instáči, my tady hranice (nejen) okresů máme. A jestli se chceme občas trochu nadechnout a vyrazit aspoň na vandr, musíme je občas překročit. K tomu potřebujeme hromadu dokumentů, čestných prohlášení a hlavně důvod. A jaký důvod může být důvěryhodnější a dojemnější než pohřeb? Sice fejkovej pohřeb, ale pořád pohřeb. S malou pomocí mého IT kamaráda Přemka a jeho photoshopu se dá datum úmrtí i obřadu měnit zcela libovolně, takže cestovat s Milanovým parte tu do Českého lesa, tam do Mladé Boleslavi není žádný problém. Moje cesta první dubnový víkend léta páně 2021 vede na smuteční obřad do Jablonného v Podještědí.

Že to je cynismus a zneužívání mrtvých bez jejich souhlasu? Inu, ti co Milana znali dobře vědí jaký byl. Já sám jsem si jistý, že se na mě dívá z oblaku a dobře se baví. S rouškou pod nosem!

pátek 2.4.

Černý most přes britskou mutaci

Sraz naší kriminální výpravy s pohřebním IT guru Přemkem, za porušením všech zákonů co jen dnes existují, je v jednu odpoledne na autobusovém nádraží Černý most. Plížíme se podél zdí metra, schováváme za sloupy a opatrně vykukujeme zda někde nejsou chlupatý, rozuměj fízlové. Naše situace již na začátku akce není dobrá. Přemek totiž týden zpátky prodělal smrtící britskou mutaci koronaviru a neboť patří do rizikové skupiny, jeho stav tomu odpovídá. Dva dny se zmítal ve 37 stupňových horečkách, den kašlal a několik hodin cítil bolest malíčku u levé nohy. Teprve na počátku týdne utekl hrobníkovi z lopaty ale za jakou cenu… Trvalé následky ve formě 90 % poškození plic, srdce na 1 % výkonu, rozpadlé klouby a lunární stáří organismu se dle korona kalendáře posunulo na 90 let. To není dobrá zpráva před akcí kdy budeme potřebovat ostrou fyzickou kondici na souboj s elitními jednotkami policie a armády.

Do autobusu směr Mladá Boleslav se nám ale nakonec daří dostat a to i bez rezervace (!). Je obsazen sotva ze čtvrtiny, to je dobré znamení, zločinců s námi tedy jede docela málo. Na sedadle podepisuji svoje čestné prohlášení a Přemek kontroluje nepromokavý obal s parte. Jedeme do Mladé Boleslavi na třídenní smuteční vandr na památku Divouse. Vše podepsáno, ještě razítko městský policie (mého zaměstnavatele) bych tam hodil! Dávám respirátor pod nos a řidič na to může šlápnout.

• mapa cesty je opravdu pouze velice přibližná.

Ralsko má oči

Po překonání policejních zátarasů na silnici nás autobus vysazuje v Mladé Boleslavi krátce před druhou hodinou odpolední. Nádraží v našem významném městě usazeném v Jizerské tabuli vypadá jako den po té. Po zásahu smrtící epidemie. Lidé nejsou k vidění nikde. Jen u automatů na kávu po sobě cosi pokřikuje skupinka příslušníků etnické menšiny, kteří nemají zakryté dýchací cesty ochrannými pomůckami (* v překladu = cikáni bez roušek).

Nemá cenu se na tomto rasově nekorektním nádraží dlouho zdržovat, rychle překročíme řeku Jizeru, na benzínce koupíme dvě plechovkové Plzně a v podhradí zříceniny Michalovice je v klidu konzumujeme na skruži studně.

Přes vísku s příznačným názvem Hrdlořezy scházíme na neznačenou pěšinu, což bude ostatně typické pro tento zločinný vandr, a po zapadnutí do lesa se posilňujeme další dávkou alkoholu. Tentokrát tvrdého – Přemek levnou klasikou Jack Daniels, já tahám z batohu skotský Laphroaig v originálním balení.

Na to, že mému kamarádovi přidává britská mutace tak dvacet kilo na každou botu si nevedeme vůbec zle, po pauze začnou kilometry ubývat, možná zafungovaly alkoholová whisky křídla, možná nás trochu zrychlilo setkání s prapodivnou dvojicí u domku poblíž nádraží Bělá pod Bezdězem. Tedy – viděli jste někdy horor Hory mají oči? A nebo jakýkoli libovolný horor kde podivně vyhlížející venkovani chytají, mučí a zabíjí nic netušící turisty ve sklepě? Tak nějak podobně vypadali dvě postavičky žijící s několika psy, slepicemi a dalšími zvířaty v domě vedle železniční tratě. V domě, který jakoby z hororových kulis vypadl. Otec a syn, prastaré auto, pár auto vraků na zahradě a atmosféra…čehosi. Sice se neodvážím udělat si žádnou fotku, ale na rozdíl od Přemka, který se tváří dost vyděšeně, dobře vím, že se nám to jenom zdá a právě jsme minuli pouze dva bodré starousedlíky, kteří zde žijí spokojeným životem již roky a tak jako nás zdravili již spoustu turistů. A tlumený křik z podzemního sklepení je spíše halucinace po whisky, ve skutečnosti se jedná jen o ševelení větru… Dobře… utíkáme co nám britská mutace dovolí!

Krátká noc

Po té co jsme se znovu narodili a nevíme zda máme dřív zdrhat před policií a nebo před místními Leatherface, hlásí Přemek, že by rád nalezl místo na nocleh a nezbytný oheň. Počet kilometrů v nohách se začíná blížit dvaceti a britská mutace…no znáte to.

Po delším váhání se rozhodujeme rozbít tábořiště pod vrchem Radechov, v bezpečném závětří lesa. Sice se to neobejde bez menšího brblání a obav, aby nás nevyhmátl hajný, ale v této oblasti přijdou i mně podobné obavy naprosto liché. Co jsme opustili hranice Mladé Boleslavi, takřka jediní lidé, které jsme potkali byla výše zmíněná dvojice masových vrahů. Již je znát, že směřujeme do samého srdce Ralska, opuštěné, vesměs rovinaté oblasti, někdy nazývané též výstižným souslovím česká tajga.

Po zvolení místa mezi desítkami protkaných cest stavím svůj lesní Jurek Tarp a Přemysl se věnuje tomu co má nejraději – pálení lesa. Tedy dříví a vytváření fatry. Dnes je ale přeci jen unaven a tak se večer líně loudá jen s pár panáky, polívkou a časným odchodem do říše spánku. Jo, britská mutace…

Teplota v noci klesá k nule a Přemek si zkušeně vzal letní spacák (Cumulus Lite Line 200). Vyjma oblečení ho ale může hřát i vědomí, že porušujeme zákaz vycházení po deváté hodině večer (poznámka pro čtenáře ze svobodné budoucnosti – jestli nějaká bude – jo, tohle vážně bylo zakázaný) a počet našich kriminálních činů tak utěšeně stoupá.

sobota 3.4.

Neurotic decay

Ráno nezačíná nejšťastněji – zakopávám o šňůru tarpu a dělám si díru v jednom z vrcholů. Hmmm. Že by to byla zase až taková devastační rána se říct nedá. Je pravda, že už má něco za sebou a ultralight má omezenou životnost. Omezenou životnost má ale i moje peněženka, takže nevím zda si tuhle věc budu chtít koupit znova. Inu, převážeme napínací šňůry tak, aby se dal tarp postavit příští noc opačně a já na spravení nálady vytahuji svůj bluetooth repráček JBL. Tento vandr ke slovu moc nepřijde, ale nyní pouštím svému Jurkovi stylovou písničku Neurotic Decay, We The Heathens. Zavěšený v parádní outdoorové červené barvě zapadá na stromě do lesa a stává se jeho nedílnou součástí…

Bývalá Horní Krupá

Zpět na stezku vycházíme v pravé poledne a máme tak po vydatném spánku, čaji a snídani oproti včerejšku skoro dvě hodiny k dobru. Projdeme okolo kostela v současné vsi Horní Krupá a začínáme se blížit k bývalé vesnici Horní Krupá kde děláme pauzu na panáka a Přemek se vydává hledat vodu, které se nám právě nedostává. Hlavně se nám nedostává čisté vody. Nakonec vytahuji svůj lihový vařič a jakousi rašelinovitou, zemitou tekutinu proženu přes 100 stupňů. Hodit čaj a pitný režim se nám daří jakž takž dodržovat.

Ze samotné bývalé vesnice toho moc nezbylo. Co zbylo je epická příroda… epická… jak pro koho. Ale kdo má rád les, jeho monotónnost rozprostírající se v rovině do dálky jen sem tam přerušenou loukou, náznakem stepi, březovým hájem, bažinou a rašeliništěm…ten si zde přijde dlouhé kilometry na své. Naproti tomu milovníci výhledů, adrenalinového šplhání či akrobatických výkonů budou zákonitě zklamáni. Ale život není jen exponovaný adrenalin, dobrodružství, vzrušení a riziko, ale i poklidná táhlá scenérie s dalekou neprostupností jako kdesi v Rusku, před Uralem za Uralem nikdo nesmí stát. Kdysi zde býval vojenský výcvikový prostor a střídali se zde různé armády. Ta poslední – ruská – opustila území o celkové rozloze 250 kilometrů čtverečních v roce 1991. Samotná obec Ralsko se pak rozkládá na území o rozloze 170 kilometrů čtverečních – druhá největší v ČR. Více informací zde. Ucelené informace o zaniklých obcích pak poskytuje podařený tento web. V době železné opony mezi okresy mají místňáci k dispozici opravdu velký prostor a dá-li Bůh, Babiš a EU už za pár desítek let se možná budou smět podívat třeba i do České Lípy.

Dva protřelí kriminálníci z Prahy ale na nařízení nehledí a směle kráčí po bývalých vojenských stezkách vstříc adrenalinu…

Obora Židlov

Adrenalinu? Tady? Ano. Tedy být tu sám, začnu se pomalu posunovat podél obory Židlov, možná urazím nějakých 30 kilometrů kousek k Jablonnému, udělám si ležení bez ohně a zítra ráno vstanu a tak to půjde pořád dál. Leč mému covidovému souputníkovi chybí nějaké to dobrodružství neb žije v přesvědčení, že bez dramatu a nebezpečí je život příliš nudný. A tak má již delší dobu v hlavě plán, že si cestu „zkrátíme“ přes oboru Židlov.

3786 ha tvoří druhou nejrozsáhlejší oboru v ČR, založena v roce 2000. Nejvýznamnější je asi skutečnost, že zde v roce 2011 došlo k vysazení pěti jedinců zubra evropského, největšího evropského volně žijícího přežvýkavce. Záměrem je toto malé stádo rozšířit na 25 jedinců. V jaké fázi se tento projekt nachází mi momentálně není známo. Co známo je, zubři zde opravdu jsou, Přemek se na ně byl pár let zpět podívat a nečekaně žádného neviděl. Zná sice místo kam je jim sváženo krmení, ale zubr není koza a o setkání s člověkem nemá zájem. I přes svou velikost se pohybuje převážně v lese, bezpečně se orientuje čichem a je stále o krok napřed. Spatřit ho není jednoduché pro lesníky natožpak pro dva návštěvníky z jiného okresu, kterým se z oblečení line nevábný pražský odér. Žádná z těchto skutečností ale Přemysla od jeho záměru dostat se do obory neodrazuje. A už vůbec ho neodrazuje cedule na bráně, která udává, že od 1.3. do 15.4. je zde celodenní zákaz vstupu. Klidová zóna pak celoročně. Vedle brány přelézáme žebřík a jdeme si užít kapku toho klidu.

Uvnitř obory příroda svým způsobem ještě zkrášlila svůj lesní a polostepní háv. Počasí je dnes proměnlivé a už cestou sem jsem musel několikrát nasazovat a sundávat pončo až jsem nakonec usoudil, že zkrátka půjdu v něm. Teď se ale vyjasnilo a tak ho můžu snad definitivně odložit a při roztrhané obloze pozorovat v dálce se zvedající Ještěd a přilehlé kopce.

Po pohodlné asfaltové cestě jdeme sotva deset minut, když v tom…zvuk motoru…před námi jede auto a blíží se naším směrem. Přemák nelení a vyráží sprintem amerického vojáka až mu trvalé následky britské mutace covidu stěží stačí… Nezbývá mi než učinit totéž a přidávám se k seniorskému sprintu. Naším štěstím je, že jsem oba oblečení v zeleném a rychle zaleháváme za nejbližší křoví. Auto i tak staví, člověk vystupuje, rozhlíží se, ale pak se opět vrací a odjíždí. Doufáme, že usoudil, že se mu to jenom zdálo a vracíme se zpět na širokou cestu, jež se posléze napojuje na oficiální cyklostezku s názvem Stará generálská, která je, mimo na ceduli vypsané termíny, normálně přístupná pro cyklisty i pěšáky. Uplyne dalších deset minut a zvuk motoru se opakuje – tentokrát v našich zádech. Už není kam utíkat, auto se vynořilo příliš rychle. Je to modrý vůz podobný džípu a bez povšimnutí kolem nás projíždí. Hmmm. Jeden by čekal, že aspoň zastaví, zeptá se co tu pohledáváme, bude hrozit pokutou, zburcuje národní gardu a předvede nás před tribunál.. zkrátka si moje zločinecká mysl přehrává všechny možné i spíše nemožné trestní scénáře. My jsme splachovací. Stále tvrdošíjně pokračujeme po široké bývalé vojenské dálnici a další minuty auto ni zubra nevidět. Oproti času po poledni se s vyjasněním a lehkým sluncem také lehce oteplilo. Pro mě příjemná změna bez ponča, pro Přemka drobný problém – je totiž ráno líný sundávat si podvlíkačky pod kalhotami a tak se teď začíná solidně pařit. Velí tedy k pauze, kterou děláme mimo cestu, v terénu za křovím. Jistota je jistota, pár aut už tu dnes projelo. A jede další. Padám instinktivně opět k zemi do zákopu. Bejt americkej voják nejspíš se nabodnu na vlastní bajonet nebo střelím svojí puškou. Zbaběle přimáčknutý k trávě ani nesleduji co právě projelo. „Fízlové! Velký auto, něco jako anton.“ hlásí Přemysl. A kurva. Náš pobyt na hlavní cestě definitivně končí.

Jsme několik okresů od místa našeho bydliště, nelegálně jsme vnikli do lesní obory s přísně chráněným unikátním druhem v kritickém klidovém období, kapsy máme narvaný lživými čestnými prohlášeními, jedem na pohřeb, který neexistuje a jako třešnička na kriminálním dortu se skví padělaná listina parte. To vše za nouzového stavu, v období stanného práva, za smrtící epidemie. Tohle by byl bezkonkurenčně největší případ pro Ralskou policejní jednotku od roku 1968, možná spíš od doby Protektorátu. Vyznamenání pro fízly a 30 pro nás. A číslovkou třicet nemyslím zrovna počet dnů veřejně prospěšných prací. Ani týdnů…a vlastně ani měsíců a ani prospěšných prací. Pamatujete jak jsem v úvodu zmínil Alcatraz?

Strach z dopadení nás žene terénem přes březové háje, rašelinou, bažinou a nutí k překročení potoka kde kleju, když se můj krátký krok boří na moment do koryta. Po zatravněných vedlejších cestách se postupně prokousáváme k Zaječímu vrchu a kousek od něj nalézáme vedlejší stezku s žebříkem. Z nejhoršího jsme venku. Po cestě napadali Přemka nejrůznější konspirace a oba jsme pro jistotu přepnuli mobily na režim letadlo, aby nás nemohl vypátrat mobilní operátor. Obávali jsme se též policejních kordonů, jenž obsadí pozice u všech vstupů do obory a my se budeme muset prostříhávat ostnatým drátem. Největší obavy ale budila možnost toho, že by armáda nasadila vrtulník s termovizí, drony a služební psy. Přemek totiž nechal doma protiletecký a anti-droní prak a já balíček piškotů na odlákání krvežíznivých ovčáků…

Nikdy se asi nedozvíme zda šlo o pouhou náhodu a policejní auto si skrz oboru pouze zkracovalo cestu nebo nás udal člověk v modrém džípu, protože se sám bál zastavit u dvou nechvalně proslulých recidivistů a tak si na pomoc přivolal chlupatý.. Taky se nikdy nedozvíme co by se s námi stalo v klepetech na policejní stanici. A nebo možná dozvíme někdy příště. Otázka je co bude příště. Po sobotě 4.3. 2021 můžeme pomalu začít plánovat banku.

Kalný večer

Již v klídku a pohodě se napojujeme na cestu podél Novodvorských rybníků a Svébořického potoka, mineme bývalou obec Svébořice. Co se týče mě, strach ze mě spadl a začínám si zase užívat výletu. Ne tak můj kamarád na kterého začíná dopadat dnešní nedostatek vody. Při kličkování oborou sice přefiltroval do hrníčku přes kapesník pár kapek bažinatého moku, ale to bylo opravdu jen svlažení rtů. Já si s vodou hlavu nelámu a plním si pet láhev ze Svébořického potoka z prvního místa kde není stojatý, ale nabízí svižně tekoucí proud. Jenže koryto je rozryté těžkou technikou a nejspíš dochází k jeho renovaci což způsobuje, že je voda zakalená z hliněných krajů. Pro Přemka nepřekonatelná překážka. Mé námitky, že trocha hlíny nikoho nezabila, v životě jsem jí vypil galony a přinejhorším se dá převařit…nic z toho vůbec nevnímá a ve zvláštně obsedantně kompulzivním stavu je přesvědčen, že piju tekutinu smrtící jak britská mutace. Je totiž zakalená! Kal ty vole!

Musí si tedy najít vlastní vodu. A jelikož kal je všude, a když není kal mění se potok v mokřad, není to úplně jednoduché. Po půlhodinové štrapáci, kdy postupně odmítne několik zdrojů, nabírá nakonec cosi rašelinově zakaleného…ale samozřejmě mnohem lepšího než co mám já.

Začíná se smrákat a tak rychle přidáváme do kroku. Na půl devátou máme spicha s naším kamarádem z nedalekého Nového Boru – Liborem a jeho ještě neplnoletým synem u pomníku generálmajora Antonína Sochora. Ten zahynul, když se s ním převrátil vůz při pronásledování dvou padělatelů parte za doby chřipkové epidemie v Židlovské oboře roku 1950. Dobře, kecám. Napral to tenkrát do náklaďáku.

Strejdové u ohně

Libor se synem jsou na večer dobře vybaveni. Vyjma kvalitních spacáků (teplota má v noci klesat cca. 5 stupňů pod nulu) jsou hlavním obsahem jejich batohů plechovky s pivem, kofola a špekáčky. Libor by byl schopen začít dělat oheň hned na křižovatce cest vedle pomníku páně Sochora a nebyl by to žádný problém – za celý den jsme vyjma fízlů nepotkali nikoho a není důvod domnívat se, že by tomu teď mělo být jinak a z lesa by se začali vynořovat hajní, strážci parku či pohoršení civilisté. Ale Přemek přeci jen doporučuje místo v lese kam se také odebíráme. Stavím Jurka v nízkém módu, abychom se do něho vešli ve třech – já, Libor, syn. Přemák si udělá nouzovou stříšku z plachty ve svahu. Pak už je čas na sběr asi tuny klestí, které bude hlavní potravou pro dnešní oheň a opékání špekáčků.

Večer plyne poklidně, držím počet piv a panáků na dolní hranici spotřeby a vesměs jen poslouchám příběhy a dialogy Libora aka „Novoborský Forrest Gump“ vs. Přemek aka „jsem nejvíc drsnej a ve všem nejlepší“. Já samozřejmě chlapce chápu, doba je tvrdá a svět patří úspěšným a ještě úspěšnějším. I tak se ale člověk občas nemůže ubránit úsměvu, když to neutuchající upachtěné snažení a držení té nejvíc správné pózy sleduje z pohledu třetí osoby aka „total outsidera“.

Liborův syn, který zítra oslaví teprve třinácté narozeniny si večerní mejdan dobře užívá a se zájmem sleduje roztodivné triky – kupříkladu Přemkův experiment s pet flaškou vody umístěnou přímo do ohniště. Ten se zájmem sleduju i já. Tak přeci se dnes přiučím aspoň něco z fyziky. Hovor se stáčí na školu a já se najednou cejtím kurva starej. To ještě podtrhuje přítomnost ohně a můj strejcovský outfit. Abych si totiž nepropálil svoje obvyklé ultralight oblečení mladého muže, oblékl jsem se na tento vandr celej do zelenýho, jako na maškarní, a vypadám jako čtyřicetiletej pupkatej strejda z trampský nádražky jehož každá věta začíná slovem „tenkrát“. No nazdar. Lepší je snad tuto skutečnost zaspat a doufat, že se zítra probudím do jiného, mladšího světa a těla.

neděle 4.4.

Still wanted, dead or alive

Nedělní dopoledne trháme rekord ve vstávání a na cestu vyrážíme již okolo desáté. Hlavně proto, že Libora se synem čeká doma oběd. Obkroužíme s nimi cestu podél skal po zelené turistické značce a doprovodíme je až k autu. Sami pokračujeme k Hamerskému jezeru a přilehlé minivísce. Za normálních okolností se jedná o jedno z mála frekventovanějších turistických míst v této oblasti. Ale turistickému ruchu tento víkend nepřálo příliš počasí ani zákaz cestování mezi okresy. Pro dva protřelé pražské recidivisty ale není žádný problém udělat si piknik přímo na břehu Jezera, vytáhnout vařič, svačinu a rozvalit se na karimatku.

Z klidu mě vyruší až policejní auto projíždějící vilovou osadou o ulici nad námi. Ha! Vypadá to, že místní fízlové mají stále pohotovost a pasou po nás dnem i nocí. Není se co divit, chytit takhle velké dvě ryby, to by bylo na povýšení možná až na stanici do velkoměsta Nový Bor. Nebo Česká Lípa! Nedivím se jejich vytrvalé snaze a ani by mě nepřekvapilo kdybych někde na rohu viděl vylepené naše plakáty. U některých vchodů do obory Židlov jsou totiž údajně instalované kamery… Ale možná to je pouze bu bu bu fejková hrozba.

Sámoška

Raději se nenápadně balíme a volíme krátkou patnáctikilometrovou procházku na vlak do vesnice s názvem Zdislava. Přemák se cítí relativně dobře, asi je to ale jen předzvěst toho než mu britská mutace zasadí poslední ránu z milosti. Neexistující pohřeb se má sice konat dnes v Jablonném, ale to je kousek a nějakou pohádku bychom dnes už při případné kontrole dali dohromady. Vždyť nad námi musel celé tři dny držet ochrannou ruku snad sám Divous!

Po deštivé sobotě se dělá zpropadené vedro, ale cesta ukazuje krásné výhledy a veškerá specifika zdejší krajiny. No, sem tam taky ukazuje vybydlené polorozpadlé baráky, které netáhnou ani jejich majitele, ani žádné squatery. Sakra, sem bych se hned nastěhoval raději než do opuštěnějch ruin někde v Praze na Smícháči! Jenže od koho bych tady vysomroval drobák na pivo a heroin? Tedy chci říct na jídlo a na oblečení..

Ve vesnici Žibřidice děláme zastávku a fotíme si pěknou bývalou zvonici. Hospoda je aspoň na oko zavřená a jediné co funguje jsou místní Vietnamci v prodejně s názvem „Sámoška“. Vietnamci v tomhle totálním zapadákově v českým kraji, který nelze snad ani nikam zařadit, to je úlet. Obsluha je tradičně milá, kupuji si lahvový Braník, Přemek petku Březňáka na cestu vlakem a necháváme dýžko. Braník padne hned na lavičce před obchodem, není kam spěchat.

Tak tedy šťastný a kriminální velikonoce

Poslední úsek trasy uplyne jako nic. Ve Zdislavě ještě uspokojím svoji fotografickou úchylku na roubenky a můžeme začít unikat přes okresy zpět do místa našeho bydliště.

V pozdně odpoledním vlaku se nestydím vybalit svůj Laphroaig a zapíjet ho plnými doušky Březňáka. To Přemek má jiné, velikonoční, starosti. Cestou přes Zdislavu podnikl nálet přes potok a na jakémsi soukromém pozemku si natrhal proutí (to aby toho zločinu nebylo pro tento víkend náhodou málo). A teď se snaží uplést na poslední chvíli velikonoční pomlázku. S pomocí návodů a obrázků na googlu se mu to daří jen částečně. No, ještě mu zbývá čas zítra ráno.

Vlak nás vysazuje v České Lípě. Obdarujeme desetikorunou podivnou místní figurku v koženém křiváku. Prý mu chybí na cestu autobusem. Tak určitě.

Autobus, který nás čeká je všechno jen ne přímá linka do Prahy. Bere to asi přes všechny vesnice, které na jeho trase existují. Ale už není čas couvnout. Policejní plakáty s našimi podobiznami zde nikde na sloupech vylepeny nejsou a navíc jsme maskováni respirátory. Řidič se nás bezelstně ptá zda jedeme do Prahy. Jen přitakáme a ukládáme batohy do zavazadlového prostoru.

Cestou Přemák přemítá o velikonočních tradicích. A já? No mě by zajímala nejbližší banka…