Kristýnka v říši (kilo)gramů

Jen si to zkuste představit – jste mladá atraktivní blondýna, máte skvělou práci, úžasnej kolektiv, fantastický kamarády, svět vám leží u nohou, život připomíná pohádku plnou divů. Lepší už to zkrátka být ani nemůže. Navíc před sebou máte lehce prodloužený víkend a tak přemýšlíte kam vyrazit. Možností je spousta – s kolegy z korporátu rozjet pořádnou party v baru v Praze a nebo třeba v Paříži, jít s kámoškama obrazit nějaký ty luxusní obchody s hadrama, nechat se pozvat od jednoho ze zbohatlíků co vás už měsíce uhání na Bali, nafotit se v bikinách a všechno to nasdílet na instáči, ať vaši followers zblednou závistí!

Byla by to paráda, že? Jenže občas se i do dokonalého lidského života vkrade smůla. A to třeba tak, že místo onoho zbohatlíka s jachtou na Bali potkáte kamaráda Přemka s ne moc luxusní krosnou. A ten vás v rámci rodícího se romantického vztahu chce táhnout v zimě za polární kruh. A aby tý smůly nebylo málo – nejdřív se bude trénovat. Trénovat ve sněhu v Čechách. A aby tý smůly nebylo kurva vážně málo tak jedinej pořádnej sníh v Čechách leží v lednu roku 2020 na hřebenech příkrých svahů Hrubého Jeseníka. Je libo ještě větší porci smůly? OK, žádnej problém. Budu vám u toho křenit, protože tohle si určitě nemůžu nechat ujít.

pátek 24.1.

Máme všechno

Sraz v Praze na Hlaváku v jednu po poledni a za chvíli už frčíme vlakem směr Branná s jedním přestupem v Zábřehu na Moravě. Přemek se svojí drahou Kristýnou jsou na zimní táboření řádně natěšení. No, tedy natěšen je hlavně Přemek, Kristýna si ještě není úplně jistá co jí čeká. K obavám ale není důvod, stačí, když se podívám na Přemyslovu krosnu – Deuter v plné palbě a v něm 25 kilo mrtvé váhy. Nechybí vůbec nic a vybavení zahrnuje lopatu i kompletní obsah šatní skříně. Předpokládám, že v bytě tenhle víkend nezůstalo vůbec nic a vezeme s sebou i stůl a židle. To já razím, jako každá správná oběť gramového marketingu, heslo „čím míň tím líp“ a můj batůžek váží zhruba slabou polovinu – přibližně 12 324 gramů včetně sněžnic.

Kristýna je na tom s batohem asi podobně jako já, ovšem může si to dovolit, když má vedle sebe zdatného šerpu. Před odjezdem si ještě zkouší novou goráčovku, kterou si kupovala na tento tréninkový vandr cca. hodinu před odjezdem. Když na to máš, není co řešit. Jenom valím oči a smutně si zapínám lacinou větrovku.

Cesta ubíhá klidně, máme místenky na oba vlaky, jen České dráhy výjimečně nabraly lehké zpoždění a tak na přestupu dochází k menšímu chaosu, kdy by mi nedělalo problém odjet do Šumperka. No co, z něj se dá do Jeseníků dojít taky. Nakonec ale trefujeme správný vlak a díky tomu, že Kristýna je asertivní, využíváme i místenky zakoupené přes moji chytrou aplikaci. Kdyby to bylo na mě, budu totiž stát v chodbičce, nerad někoho vyhazuju z místa.

Volská louka

V Branné jsme po půl páté s pouhým dvacetiminutovým zpožděním a hned začínáme nabírat výšku po žluté turistické značce, něco okolo 500 metrů na šest kilometrů, stále zvolna do kopce po přehledné cestě, která sice není vedena jako lyžařská, ale pár běžkařů zde podle stop již projelo. Přítomnost sněhu již dole ve vesnici nás naplňuje optimismem, že sněžnice netáhneme zbytečně a možná použijeme i výbavu Přemkova bytu ukrytou v jeho krosně. Nicméně s přibývajícími metry sněhu stále nepřibývá a ani na Volské louce ho není tolik, aby se člověk bořil aspoň…aspoň po kotníky. I tak si ale sněžnice nasazuji – jednak proto, abych je použil a také abych si udusal místo pro svoje teepee. Nemám totiž na rozdíl od Přemka lopatu, stan a vlastně skoro nic. Například mi po pár minutách kiksne čelovka. Měl jsem za to, že jsem baterky nedávno dobíjel, ale nedávno bylo zřejmě někdy před rokem, jelikož ani stará nesmrtelná Petzlovka se schopností vysát baterky až do morku akumulátoru ze sebe už nevymáčkne víc než hvězdy nad mojí hlavou. Náhradní baterky pochopitelně nemám, neboť jedna AAA baterka váží 12 gramů (přibližně) a potřeba jsou hned tři. Naštěstí to není žádný problém – houknu na Přemáka zda nemá náhodou nějaký náhradní čelovky (ano, v množném čísle). Čirou náhodou má jenom tři. Jedna mi snad bude do konce víkendu stačit.

Rozděláváme tábor přímo naproti přístřechu a moc se s tím zrovna nemažeme, vidět jsme ze všech přístupových cest, ale tohle není Šumava ani Krkonoše kde je zakázáno dýchat (ale zase tam můžete drandit na čtyřkolkách nebo stavět penzióny velikosti Tádž mahalu v první zóně národního parku).

Původně nás lákala Durasova chata na vrchu Troják, ale ta je stejně zavřená a nechceme se zdržovat výšlapem na kopec. Půjčuji si od šerpy ještě lopatu na zarovnání místa na spaní a vyhloubení místa pro vařič a jdu si hrát s tekutým lihem. Jde to překvapivě dobře. Teplota klesá někam k mínus sedmi, ale líh hoří konstantně jako vždycky a voda na čaj je hotová za pár minut. To je na moji vařící soupravu, která v kompletu váží 92 gramů (přibližně) dobrý výkon. Nemůžu se samozřejmě rovnat s Přemkovou kuchyní – prkýnko, konev, benzínový vařič, komoda, expediční strava za cenu hotelového jídla…no Kristýna má prostě servis jako v pětihvězdičkovým stanu. Já se spokojím s kusem lovečáku a trochou pečiva.

Rozdíl ale není jen v kuchyni. Když se dívám na své přátele, kterak z Přemkova batohu vytahují jednu péřovou vestu a bundu za druhou, mikina střídá goráčovku, nákrčník beranici, cítím se víc nevybaven, než ve skutečnosti jsem. No co, vytáhnu jednu svoji bundu, dovypnu po stranách teepee, a kolem desáté večer se ukládám ke spánku. Předtím mi Přemák nabízí jednu z lahůdek ze svého bezedného batohu – a sice Starou mysliveckou, takzvanou českou whisky. Statečně do sebe lámu dva panáky a třepu se odporem. Tohle asi ve Skotsku neprorazí.

Mezitím nad námi rozehrály hvězdy jasné divadlo, které slibuje mrazivou noc. Nořím se do spacáku s příslibem mrazu ve tváři.

sobota 25.1.

Na sněžnice

Vstáváme disciplinovaně kolem osmé a zima je dávno v trapu, Přemkovy teploměry (ano, v množném čísle) ukazují vesměs dva stupně pod nulou. Smutně zjišťuji, že jsem doma zapomněl i pytlíkovou polívku a zbylo mi jenom koření a zbytek kus kusu. Nevadí, udělám si čaj a tatranku. Vedle ve stanu se opět hoduje na expediční stravě.

Ptám se, zda nebyla v noci zima, ale všichni jen vysmátě vrtí hlavou. Komu by taky byla zima ve dvou péřovkách, zimním spacáku a Kristýna to po ránu ještě jistí goráčovkou.

Na cestu se vydáváme důkladně odpočatí po desáté hodině a za celou dobu kolem nás nikdo neprošel – turista, běžkař, myslivec, neprojela těžká technika, prostě nic. Na to, že se rozhodně nenacházíme v žádné divočině to je velice dobré a poslední roky ostatně i docela typické. Kontrast mezi exponovanými místy jako lyžařská magistrála, kde jsou všichni, a stezkami, které sice nejsou nikterak odlehlé, ale není na nich nikdo. Dnes nás ale kus po magistrále čeká, takže budeme moci porovnávat.

Zatím se ale posunujeme do kopce po normální strmé cestě a jsme nuceni nasadit si sněžnice! Ve výšce přes 1200 metrů se skutečně nalézá odhadem 40 centimetrů sněhu. Na leden v Jeseníkách se jedná o opravdové závěje. Na pauze před odbočkou na Vozku nás míjí asi deset mladých turistů na moderních sněžnicích, ve sportovním tempu se ženou na Keprník a nabízejí nám pivo. To svorně odmítáme, nebudeme jim přeci upíjet tuto životadárnou tekutinu, která by jim na vrcholu mohla třebas zachránit krk, až bude nejhůř…no dobře, měli jenom plechovkovej Gambáč, na to jsme moc zhýčkaný, ale bejt to Plzeň, nezůstalo jim vůbec nic! Přemysl ještě vytahuje Starou mysliveckou a nabízí jí na oplátku. Vzbuzuje ale stejnou reakci jako u nás Gambrinus. Malýho panáčka si nakonec dám jenom já a třepu se úplně stejně jako večer. Tohle není Jim Beam kurva.

Vozka

Na Vozku tedy stoupáme jen s minimálním alkoholovým dopingem. K tomuto vrcholu o výšce 1377 metrů nad mořem se váže klasická pověst s čertem v hlavní roli: Na severní straně Jeseníků kdysi hladověli vesničané. Byl tedy pověřen forman s koňským povozem, aby jim dovezl chleba. Na hřebeni však uvízl a nemohl pokračovat. I zjevil se mu čert a poradil, ať podkládá kola bochníky. Forman poslechl a pokračoval v jízdě po chlebu. Na vrcholu ho za však za to stihl trest v podobě bouře ve které zkameněl. Tuto pověst čerpám z několika různých zdrojů, nikde jsem se ale nedočetl, kdy k oné události mělo dojít. Také je pravda, že skály na vrcholu Vozky mi koňský povoz opravdu nepřipomínají. Ale pověsti nejsou od toho, aby se v nich hledala striktní logika.

Nám cestou k vrcholu zkamenění nehrozí. Je zde poměrně slušný nával lidí, což jsem úplně nečekal, ale beru to jako předzvěst magistrály. Lehce posvačíme, pár povinných fotek a stanovení příští trasy. To není nejjednodušší. Nemáme s sebou totiž klasickou mapu – nemohl jsem jí doma najít a navíc příliš váží (přibližně 73 gramů). Přemek ale neumí číst v mapě ve svém mobilním telefonu a chtěl by nás vláčet k Červenohorskému sedlu pěknou oklikou s větším podílem stoupání, prý to je nejlepší varianta. Mazaně tedy navrhuji, že se rozdělíme – já půjdu po zelené značce sólo a oni s Kristýnou po jeho trase. Bohužel po další půlhodině zoomování si ty kilometry a vrstevnice už spočítá a tak se tento unfair závod konat nebude.

Vřesová studánka

Rychle seběhneme do sedla pod Vřesovou studánkou a napojíme se na lyžařskou hřebenovku. Není to ale takový peklo jaký jsem čekal a hlavně se kolem nás nemíhají žádní závodníci. Můžeme si tedy v klidu prohlédnout Vřesovou studánku s přilehlou kaplí. Zde jsme pár let zpátky nocovali, nevěda že nad kaplí se v horní části nachází mnohem lépe zateplená místnost určená přímo ke spaní. Dnes je poklop do ní jasně viditelný, tehdy byl však uzavřen.

Ke studánce se váže další pověst a týká se  – jak jinak – kouzelné moci tohoto pramene. Lovec pronásledoval zraněného jelena, který se zastavil u studánky, napil její vody, která ho zázračně uzdravila, a unikl. Později se sám lovec vyléčil touto vodou z těžké nemoci. Následné vybudování kaple, její rekonstrukce, umístění obrazů, přestěhování obrazů – to pro mě není až tak zajímavé. Zajímavé ale je to, že již od počátku devatenáctého (!) století zde, mimo kaple, byla vybudována i turistická chata pro poutníky. Ta v roce 1892 vyhořela, ale hned v roce 1893 byla postavena nová. Teprve v roce 1988 se její stav zhoršil natolik, že byla zbourána. A jelikož se jednalo o dvacáté století, nová už postavena nebyla. Možná ale při frekvenci návštěvníků, kteří sem dnes pohodlně mohou dojít z některého z penziónů, není reálné mít zde turistické stavby tohoto typu. Věčná škoda.

Konec skuhrání, k Červenohorskému sedlu to máme už jen pár kilometrů z kopce a tam si turistických chat užijeme do sytosti.

Čeho se dotknu, to přestane fungovat

Po cestě napadne Kristýnu, že bychom si měli udělat společnou fotku. To je věc, která mě děsí snad víc než přebytečný gramy na zádech. Obávám se nejhoršího – selfie tyče. Kupodivu ji s sebou ale nemá ani Kristýna ale ani Přemek ve svém cestovním kufru! Nezbývá tedy než improvizovat po vzoru japonských turistů či rodin s dětmi. To znamená nadšeně a usměvavě přiběhnout k prvnímu člověku co potkáme, vrazit mu do ruky mobil a požádat ho, aby nás vyfotil. Obvykle člověk narazí na někoho kdo se tváří ochotně a hrozně cool, rád vám vyhoví s tím, že to je ta nejbáječnější věc co ten den udělal. Sice si ve skutečnosti myslí, že jste otravní idioti, co plýtvaj jeho časem na tuhle ultra trapárnu, ale to vám nakonec může být jedno, ne?

Jenže dnes máme smůlu. První oběť, na kterou se Kristy vrhne, jen otočí ruce dlaněmi k nám a nesouhlasně zavrtí hlavou: „Já nemůžu, slečno. Čeho se dotknu, to přestane fungovat. Mobil, počítač, všechno se nenávratně rozbije. Nedělám si legraci.“

Jo, vidím, že si nedělá legraci a souhlasím. Znám to z práce, nemá cenu odporovat nikomu se zjevnou diagnózou. Jasně, může to být neškodnej autista. A nebo taky paranoidní schizofrenik, kterýho pustili z Bohnic na terapeutický zájezd do hor nadýchat se čerstvýho vzdychu s tím, že to ubodání pár desítek žáků na základní škole byla jen náhoda a jeho stav se po tejdenní hospitalizaci opravdu zlepšil…

Přeběhneme tedy raději ke staršímu pánovi na lyžích, který nám rád vyhoví přesně s tím, potěšeným cool výrazem o kterém se zmiňuji výše. Sice to jsou fotky proti slunci, ale na instáči můžeme napsat, že jsme to tak zamýšleli, ten snese všechno.

Strach nad Červenohorským sedlem

Červenohorské sedlo se před námi objevuje ještě před setměním. Zatímco já jsem zde vždy docela zmaten z množství lyžařů a hlavně z množství hotelů, Kristýna bleskově míří na Informace zeptat se, kde by se tady dala sehnat pořádná hospoda, nějaká kuřácká čtyřka, s otevíračkou aspoň do pěti ráno. Překvapivě zde žádná taková není a tak musíme vzít za vděk s Chatou Červenohorské sedlo. Lepší než místní gigantický hotel naproti.

Uvnitř není nijak extra přeplněno, není už doba oběda a z parkovišť venku odjíždí velké množství lidí, kteří byli lyžovat jen na otočku. Piva tedy mohou začít lítat na stůl. K tomu nějaký to menší jídlo a v klidu počkat než padne tma a poslední zbytky běžkařů zalezou na hotelové pokoje. Rád bych se pořádně rozšoupnul neb moji přátelé mi budou platit útratu jako protislužbu za nákup lístků na vlak. Jenže zvládnu tak maximálně dětskou porci přírodního řízku a to je vše, jinak by se mi do žaludku nevešel chlast. Tohle budu muset příště vymyslet jinak.

Kristýna si jde mezitím odskočit a v této mezipauze se mi Přemysl se zděšeným výrazem ve tváři svěřuje, že má strach, aby dnes nechtěla spát uvnitř a nenutila ho k tomu taky. Rozumějte, je zelený strachy z představy, že by místo venku na hřebenech ve svém pohodlném spacáku byl přinucen strávit noc v luxusním hotelovém pokoji, kde se nachází takové děsivé věci jako třeba topení, čisté peřiny, vana a další hrůzy. Když se Kristy vrátí, svěřuje se po pár pivech i jí. Chvíli nám trvá ho uklidnit a jeho přítelkyni ujistit, že dnes na hotelu opravdu spát nebudeme a za pár minut obujeme naše pohodlné sněžnice a vyrazíme hledat nějaké vymazlené místo pro stan. Načepujeme vodu do petek a na kuráž si dáváme panáky Praděda – jeden druh sladký a druhý hořký. Já tedy naposled, tahle bylinková nestvůrnost mi na jazyku i v nohách zanechala pěkně nepříjemnou pachuť. Zlatá Stará myslivecká!

Malý Jezerník

Pod Velkým Klínovcem, okolo Výrovky vytrvale stoupáme těsně pod horu s názvem Malý Jezerník. U Klínovce jsme míjeli jeden z místních přístřešků, plně obsazen skupinkou rozradostněných turistů, kteří v něm nejspíš stráví noc v tekutém svetru. Poblíž Malého Jezerníku se nachází stejný typ přístřešku s názvem Kamzík, ale zkoušet ho nebudeme, máme přeci stany a nocleh v přístřešku by mohl nebezpečně připomínat nocleh v hotelu.

Hřeben Malého Jezerníku nabízí rovné odlesněné plochy jako stvořené pro postavení několika, v našem případě dvou, stanů. Jde mi to ztuha, v obou nohách mám nalitý Praděd a už cesta sem pro mě byla ve znamení alkoholového útlumu. Zvednout teepee mi trvá skoro stejně dlouho jako Přemkovi s Kristýnou postavit stan. Nakonec to ale s láteřením zvládám a dovypnu poslední šňůru. Horší je to s vařením. Včera jsem si (zapůjčenou) lopatou vykopal poctivou jámu pro vařič až na hlínu. Dnes to ale odbývám a výsledkem po pár minutách je roztavený sníh pod vařičem a pád ešusu, škoda asi 0,4 litru vody donesené z Červenohorského sedla. Přibližně 400 gramů jsem sem táhl zbytečně! Kdybych měl prkýnko na umístění vařiče, byla by to jiná, ale kdo by s sebou tahal jen tak 153 gramů (přibližně)? Nevadí, udělám si ze zbytku hrníček čaje a jdu ochutnat expediční stravu mých spolubydlících. Zvláštní to věc – pytlík, co vypadá jako polívka od Vitany, se zaleje horkou vodou a…a to je vše. Žádné vaření v ešusu, žádné přídavné ingredience, prostě hotovo. Nechutná to zle, ale nemůžu se zbavit dojmu, že všechna tahle jídla chutnají univerzálně stejně. A to přesto, že samozřejmě neobsahují žádný palmový olej, žádný éčka, žádnej glutamát, asi žádnej rafinovanej cukr a vůbec jsou víc svatý než kuchyně Matky Terezy v misijním táboře. Já ale žeru všechno. Jen při ceně mi trochu zaskočí. 200 korun za jednu porci. Možná jsme mohli zůstat na hotelu a ušetřit nějaký prachy za polopenzi…

Po pár lžících týhle předražený dobroty se odeberu ke spánku do svého poloprázdného teepee a snažím se trefit tělem karimatku. Čert aby Praděda vzal.

neděle 26.1.

Švýcárna

Ráno vstáváme opět nedlouho po rozednění. Nespalo se mi nic moc, protože mě Praděd během noci zkopnul z karimatky, v důsledku čehož jsem několik hodin mrzl, než mě napadlo se na ní znovu vyškrábat…

Poučen včerejším večerem si od šerpy Přemka zapůjčuji jedno z jeho prkýnek (ano, v množném čísle) a vařím rychlý čaj již bez nehody.

Moji společníci si mezitím na oplátku zkouší můj titanový hrníček o váze 48 gramů (přibližně) a nevěřícně ho srovnávají se svým ocelovým hrnkem o hmotnosti 2 kilogramy (přesně). I rozdíl v ceně je odpovídající – tak 2 litry (přesně)…

Dnešní závěrečnou cestu plánujeme na vlakovou zastávku v Koutech nad Desnou, okruhem přes turistickou chatu Švýcárna. Jsem mírně skeptický, časově to vypadá, že na Švýcárnu doputujeme někdy před polednem v čase oběda a budeme tím pádem sešrotováni běžkaři. A to nejprve na magistrále a následně na chatě.

Tentokrát se ale pletu, běžkařů je opět snesitelný počet a na chatě bychom si i sedli. Nakonec dáme přednost venkovnímu obědu na karimatce před budovou. Já si uklidňuji, Pradědem rozšlapaný, žaludek jelením gulášem s colou, Přemek s Kristýnou volí ovocné knedlíky s pivem… No, někdo má prostě pro strach ze střevních potíží uděláno.

Kouty nad Desnou

Výlet pomalu spěje do finále. Vlak z Koutů jede kousek před třetí hodinou odpoledne a já se raději rozhodnu vyrazit o trochu dříve. Nechce se mi z kopce moc utíkat a raději budu mít před dlouhonohým šerpou náskok. Jde to ale svižně, celou dobu z kopce. Chvíli závodím s běžkaři, pak odbočím na strmé turistické stezky pro pěší, kde opět není vůbec nikdo, a na závěr podbíhám pod přeplněným lyžařským areálem. V cíli mám náskok skoro 50 minut než dorazí vlak. Rád bych se občerstvil v hotelu 200 metrů od železniční stanice, ale ten měl otevřeno naposledy možná tak v minulém století stejně jako malebná budova Českých drah naproti, jejíž zašlou slávu dnes překrývá smutný nápis „NA PRODEJ“ a ještě hodně dlouho překrývat bude.

Číňani tě vidí

Přemysl s Kristýnou přicházejí o deset minut později, dle očekávání do toho z kopce pěkně šlápli. Vytahuji tedy svůj těžký čínský mobil (261 gramů, přibližně) a jdu přes aplikaci koupit lístky. Nejprve do Zábřehu na Moravě a pak do Prahy. Pohodovou cestu prvním vlakem využívá Přemák k exhibici s další lehkou cihlou ze svého batohu – powerbankou dobíjí Kristýně korporátní iPhone. No stálo za to táhnout s sebou těch 452 gramů (přibližně) navíc? Vlak ze Zábřehu do Prahy je plný až po okraj, navíc jede až za hodinu po našem příjezdu. Naštěstí se na místě ukazuje, že České dráhy mají výjimečně zpoždění. A tentokrát má zpoždění jeden z Euro City vlaků do Prahy, čehož ihned využíváme. Sice na tento spoj nemám lístky, ale průvodčí je v pohodě a bez problémů uznává ty, co jsem koupil s předstihem, původně na jiný vlak.

Přemák s Kristy si dokonce najdou místo na sezení. Na mě už sice nezbude, ale nemám problém stát. Vůbec žádný problém stát a posléze odejít do prostoru pro kola. Vedle nás se totiž usídlil podivuhodný Angličan cestující z Krakowa do Prahy. Zajímá se o naše vybavení, mojí karimatku, kde jsme spali a rozhovor se postupně mění v křížový výslech při kterém je patrné, že to nemá v hlavě úplně v pořádku. Zbaběle se tedy nenápadně ztratím. Leč osudu a schizofrenikům se uniknout nedá, takže si mě za půl hodiny stejně vyhmátne na chodbě a se zájmem nahlíží do mého čínského mobilu. Tam ho zaujme aplikace Whats App. Prý věří jenom iPhonu a předevčírem byl na prodejně nechat si Whats App odinstalovat. Sledovali ho prej přes něj Číňani. Neodporuju, i když tomu nerozumím. Whats App se snad dá odinstalovat sám o sobě, navíc to je aplikace z USA, kterou momentálně vlastní Facebook což je ztělesněný dobro a ty zlý jsou Huawei ne? Už se v tom začínám trochu ztrácet a tak se nenápadně opět vykroutím a definitivně ze sebe setřesu i tohohle paranoidního schizofrenika a odešlu ho, aby svojí konverzací potěšil i další cestující ve vlaku.  Počet bláznů za tři dny pouze dva – to není špatný. Mě by snad jen zajímalo kolik gramů asi tak mohl vážit jeho cestovní kufr na výlet do Prahy. Přibližně. No…tak možná nakonec počet bláznů na tři dny byly tři.

Poslední hodina cesty na Hlavní nádraží už plyne v klidu. Našel jsem si místo na sezení a je čas na relax. Kristýna je už od Koutů zabalená v péřové bundě, trochu se do ní přeci jen dala únava z vyčerpání. I tak si zaslouží obdiv, že se jí zdárně podařilo zvládnout kombinaci zimy a alkovandru v jedněch z nejnáročnějších českých hor. A možná to byla jedna z mála posledních příležitostí, kdy bylo na hřebenech našich hor tolik sněhu, aby si člověk užil chůzi na sněžnicích, sněhový kolíky, péřový bundy a vůbec vše co k zimnímu táboření a k zimě samotné patří nebo donedávna patřilo.

No a těch pár fotek na instáč, pro kolegy z korporátu, se taky najde. Pláž, moře a bikiny můžem domalovat ve photoshopu. Už to sdílej!

Přibližná trasa výletu na mapě: