Zombie na hřebenech

Hardcore na hřebenech jest už pravidelná akce (letos se jednalo již o pátý ročník) pořádaná v první polovině května. V období státních svátků se do penzionu Dvorská bouda sjíždí punkový výkvět z celé republiky, aby si užil trochu té jarní pohody v nadmořské výšce přesahující třináct set metrů. To proto, že čerstvý horský vzduch dělá alkoholikům náramně dobře a zvyšuje jejich výdrž. Což je v kombinaci s rozmanitou skladbou kapel, které jsou každoročně přítomny, více jak žádoucí. Povětšinou hardcore kapel. Celá party začíná už v průběhu týdne a vydatně se jí účastní i personál restaurace. Ubytování na masňáka v pokojích nebo ve stanech před budovou. Pokud jste zvíře jako já, chrápete ožralý pod širákem venku a nebo vytuhnete ve společenský místnosti. Ono slovíčko „hardcore“ se totiž zdaleka netýká pouze hudební produkce.

pátek 11.5.

U čtyř pánů

Jelikož jsem letos poněkud váhal a tížili mě nejrůznější povinnosti, měl jsem čas až v pozdní páteční odpoledne. A protože na hardcore akci by člověk neměl chodit sám, rozhodl jsem se vybrat za společníka na menší vandr přes hřebeny osvědčeného Přemysla.

Razíme busem z Prahy – Černý Most v pět odpoledne směr Harrachov. Přemek nasává třetinku piva už na nástupišti, kde to vypadá, že do Krkonoš tenhle víkend jedou všichni. Už při cestě autobusem oplzle komentuje cca. sedmnáctiletou spolucestující v krátkých džínových pornošortkách a na nádraží v Harrachově vedou jeho první kroky rovnou do bufetu – tentokrát na Plzeň. Trpím při vědomí, že jsem sám sebe dobrovolně odsoudil k dalšímu pekelnýmu alkovandru. Ale je pozdě litovat a tak si objednám točený Krušovice (Plzeň mají lahvovou, lahodné Krušky Přemák odmítl).

Lehce posilněni se šineme podél horské řeky Mumlava po modré turistické značce do vytrvalého stoupání, které dnes bude zakončeno noclehem v osm kilometrů vzdáleném přístřešku U čtyř pánů. Cesta plyne pomalu, protože se ani jeden z nás neobtěžoval podívat do mapy na to, jaké nás čeká převýšení – až na místě zjišťujeme, že rozcestí U čtyř pánů se nachází v nadmořské výšce 1339 metrů. Více jak 700 vejškovejch na osmi kilometrech. Nicméně po desáté hodině jsme na místě bývalého hraničního bodu čtyř polesí. Mumlavu i lesy jsme nechali pod námi. Rychlá svačinka a rozložit nocleh, aby se člověk na zítřek dobře připravil. Ještě pár panáčku Jacka k vodě si můžeme dopřát, jelikož máme láhev na osobu, neponechali jsme nic náhodě, a hybaj spát. Přemek si zabírá patro, já se napitej škrábat nahoru odmítám a jsem rád, že vše probíhá zatím podle plánu a normálně. Zatím.

sobota 12.5.

Labská bouda

Ráno začíná mrzutým zjištěním, že jsem ve spěchu při balení krosny zapomněl doma foťák. Takže se žádné obrázkové orgie a sdílení pozitivních zážitků na instáči konat nebude. No hlavně, že jsem si nezapomněl přibalit parádní plecháček s logem Jack Daniels. Ale jo, lepší než kdybych zapomněl plecháček a vzal foťák, priority jsou jasně stanoveny. Přemysl mě uklidňuje s tím, že má k dispozici svůj úžasný mobil značky Blackberry, rok výroby někdy okolo roku 1900, a pár fotek udělá. Vskutku nechápu, jak může mít někdo v roce 2018 takovouhle vykopávku. Nota bene, když ten někdo pracuje jako ajťák. Na příští vandr bych prosil iPhone X, jestli teda v tý době bude ještě aktuální.

Přemák si ze zastaralých technologií těžkou hlavu nedělá a den startuje dle svého zvyku „alkoholika zlomeného nešťastnou láskou“ panákem Jacka. Příjemné osvěžení před naší první dnešní zastávkou – Labskou boudou. K ní to máme necelé dva kilometry klesání.

Monumentální komunistická stavba, spíše nestvůra, z roku 1975 se tyčí jako pěst na oko v první zóně krkonošského národního parku a svojí hranatou přítomností děsí posvátnou majestátnost údolí, do kterého zlověstně shlíží. Marně pátrám v paměti, kde jinde se nachází podobný architektonický přešlap, který dokáže úplně zazdít krásu okolní přírody. Všechna čest soudruzi. A to nejsem žádnej zapřísáhlej bojovník proti minulému režimu. Tohle jste ale fakt posrali.

Leč alkoholismus se na ideály neptá. V současnosti Labská bouda funguje stále a je otevřena široké veřejnosti. A – což je pro nás nejdůležitější – točí se tady pivo. Pivo, dovážené z pivovaru na Luční boudě, s příznačným názvem Paroháč. To mě, jakožto zasloužilému dvanácterákovi, bude chutnat. Přemysl se tváří kysele, na svoje parohy, které dostal už asi před sto lety, si ještě nezvykl a nechce je přiživovat i pivem. Ale chuť místní IPA čtrnáctky nakonec vítězí. Následně padne ještě jedenáctka a jedno polotmavý. Tři kousky a to máme teprve 11 dopoledne a před sebou 20 kilometrů. Můj kamarád nakonec neodolá a zakoupí půllitr s logem Paroháče a bere si i pivní tácek. No vidíš, stačí myslet pozitivně, parohy si člověk zamiluje. Ještě tedy trochu stěžování si na nepřízeň osudu, ale všechny nářky už utínám s tím, že nebudu již nadále poslouchat krále ubrečenců. Musíme jít.

Zmoknout musíš, uschnout můžeš

Po řádném dýžku na Labské boudě vycházíme ven a zjišťujeme, že začíná lehce poprchávat. Dle předpovědi mělo „poprchávat“ již včera, tedy byly hlášeny přívalové deště, ale jak už to tak bývá, nedorazily. V Krkonoších a ČR vůbec pršelo naposledy…no…nemůžu si vzpomenout. A tak jen na image přetahuji přes krosnu pláštěnku, Přemysl vytahuje deštník made in vietnamská tržnice za 70 korun a jde se na to.

Klasicky krásná naučná stezka Labský důl je ledovcové údolí lemované nádhernými vodopády a též turisty, kteří se po poledni již evidentně probudili. Zapomněl jsem totiž podotknout, že doposavad jsme potkali jen pár lidí. A tím pár myslím opravdu jen dva cyklisty U čtyř pánů v devět ráno, kde bych touhle dobou v květnovou sobotu čekal armády důchodců a Němců. Nyní již důchodci i Němci proudí naplno. Naplno ale začíná proudit také déšť a vypadá to, že pro dnešek se meteorologové trefili. Původní přeháňka se mění v provazce vody a nepřestává dvě hodiny. Celou dobu cesty, kterou zakončujeme pauzou v restauraci Na myslivně, v rozvodí kousek severně nad Špindlerovým mlýnem, jsem absolvoval jen v bundě z Ventile bavlny. Ta sice snese lehčí déšť, ale určitě nesnese obrácený dvouhodinový kýbl. Ale jak píše akademický malíř Jiří Bouda v jedné ze svých cyklo cestovatelských knih: „Jel jsem čtyři hodiny v dešti a byl jsem líný vytahovat pláštěnku. A tak jsem promokl. Jel jsem další čtyři hodiny bez deště. A tak jsem uschnul.“

Je květen kurva, nebudu řešit pár kapek vody na těle, v botách, na nohách, na koulích…prostě otevřu dveře do knajpy, slušně pozdravím, odkapu a dám si pár piv a rumů s čajem.

Ostuda, že by se dala krájet

Na tento vandr jsem zvolil moderní outfit mladého muže, který drží prst na tepu současných oděvních trendů. Kraťasy Puma a triko Adidas. Obojí samozřejmě rychleschnoucí. Leč rychleschnoucí neznamená ihnedschnoucí a tak předvádím svůj oblíbený striptýz, tričko odkládám na věšák a beru náhradní. Z krosny, která byla přikryta pláštěnkou jen na image, tahám promoklou peněženku a na stole suším navlhlé dvoutisícovky.

Dejte mi pivo. To mám také hned na tácku, ale moc mi nejede. Což nechápu už jenom proto, že zde čepují vynikající Staropramen desítku za lidových 49 korun českých. A tak pivo v dalším kole měním za rum s čajem. Přemek jede v poctivým grogu. Restaurace je to příjemná, ale koncipována spíše pro movitější zahraniční klientelu jak už to tak v našich nejnavštěvovanějších horách bývá. A zahraniční klientela okolo nás si dopřává, co hrdlo ráčí, jeden luxusnější pokrm za druhým. Přemysl má hlad a tak se, posilněn rumem, několikrát ptá číšníka odnášejícího zbytky, zda by mu je nemohl věnovat. Prostě co nesnědli němečtí lvi, mohl by dojet český sup. To samozřejmě interní předpisy restaurace a hygienické normy nedovolují. A obsluha jen suše praví, že zbytky náleží králíkům.

Při placení pak dochází k vrcholné ostudě, kdy se král ubrečenců táže číšníka, zda ví, proč mu nenechá žádné dýžko. Číšník to vědět nechce. Král ubrečenců mu to stejně musí sdělit. Samozřejmě proto, že ho odmítl zásobit zbytky. Připomíná mi to jednu legendární scénku, u které jsem bohužel nebyl přítomen, ale kdy jeden z našich přátel podobným stylem rozplakal servírku. Číšník není servírka a tak nebulí. Já alespoň částečně zachraňuji situaci čtyřicetikorunovým spropitným. A pryč odsud na zahrádku kde ještě ilegálně zkonzumujeme tuňáka v konzervě z vlastních zásob a já přemýšlím, kdy vyprší platnost mého tuzéru a obsluha na nás zavolá zásahovou jednotku KRNAP.

Pryč odtud.

Kyseláč z Krkonoš

Velice zvolna stoupáme Weberovou cestou podél Bílého Labe. Po dešti už není ani památky a vypadá to, že mé pončo dnes ke slovu nepřijde. Zapomněl jsem totiž zmínit, že s sebou vždy nosím tento kus výbavy, navíc opravdu skvěle udělanou věc s hrbem pro batoh, kdy se do krosny nedostane ani kapka vody a vyjma nohou od kolen dolů se nedostane kapka vody ani na mě. Absolvoval jsem v něm i výlety do Skandinávie a celodenní pochody v dešti. No jo, ale kdo by se obtěžoval ho vytahovat. Pozdě sucho honit. Ale triko Adidas i kraťasy Puma už uschly a za chvíli možná uschnou i moje koule…

Naší další zastávkou je, jak jinak, hospoda. Třetí během necelých šesti hodin, piva i rumy přestávám počítat a s důvěrou se usazuji na zahrádce Boudy u Bílého Labe. Zde točí – pozor – opět výtečnou Staropramen desítku za čtyřicet korun českých. O celých devět korun levnější než na předchozí štaci. Nechávám za každou desetikorunové dýžko. Beru to jako povinnost, za předraženej hnusnej kyseláč musí být předražený dýžko. Přemysl nadává a nepřesvědčí ho ani argumenty výčepáka, který nás ujišťuje, že jejich Staropramen je opravdu mimořádně chutný, lepší než na Smíchově. Nemá pravdu, je konstantně hnusnej a kyselej, tak jak kyseláč má být. Přemek odchází dovnitř restaurace a vrací se s becherovkou s tonikem. Jo, staráč není pro každýho. Dám si ještě jeden na kuráž a můžeme se odlepit do dnešního nejpříkřejšího stoupání k Luční Boudě. Nejdříve ostré dva kilometry s hlavní porcí převýšení a pak již holou plání okolo Památníku obětem hor a několika turistických chat. Krátce před osmou se před námi vynořuje Dvorská bouda obsypaná hardcore fanoušky. Není mi dvakrát dobře neb u Památníku obětem hor proběhlo ještě panákové kolečko, ale není čas na brekot, povinnosti volají a já mám neblahé tušení, že mě dnes čeká náročná noční směna.

Hardcore life versus Adidas punk

Na Dvorský to žije, i když na mě na tomto místě vždy padne trochu nostalgie. To jednoduše proto, že jsou tady všichni starý. Tedy ne tak úplně, většina lidí je mladších než já, ale už je vidět, že se životní styly, priority a směřování jejich životů posunulo směrem k odpovědnosti, chata se hemží dětmi a sálá z ní rodinná pohoda. Prostě už to není jako dřív, kdy bejvala tráva zelenější, holky krásnější, alkohol silnější…bla bla bla. To jsou blbý kecy co?

Nechám toho a jde se do víru akce.

Pop folkového písničkáře z Kanady jménem Grek Rekus jsem bohužel prošvihl – hrál už v pátek. Ale vzhledem k mému post alkotrekovému stavu to asi nebude žádná sláva ani co se týká vnímání dalších kapel. Statečně do sebe klopím půllitry vody a do sklepního prostoru, kde se odehrává koncert, se jdu podívat až na smečku s názvem Kunta Kinte, které dominují dva vokály v podání Honzy a Mariky. Dívčí element zní určitě zajímavě, pamatuji si je ještě v jiné sestavě. Ale dnes jakoby to nebylo ono. Jejich prasácký styl mě obvykle baví, jenže pro mě se všechno zpomalilo, bicí mi připadají unavený a v duchu proklínám Přemáka a naše hospodské tour. Loni touhle dobou jsem řádil v kotli, letos se nic takového neděje. A není pogo, není pořádnej koncert. Takže jsme se k tomu nakonec dopracovali – kapela je samozřejmě úplně super jen já jsem vylitej dobytek a nejsem schopen je podpořit nějakou show v publiku. Hotovka.

Trvá přibližně další hodinu, než se vzpamatuju a organismus začne fungovat v normálním režimu. Hned si dám pivo. O Krakonošovu dvanáctku se můžu opřít stejně pevně jako o jeho pověstnou hůl. Několik mladých punkáčů také zaujal můj styl oblékání a jeden z nich mě označil termínem „Adidas punk“ na což jsem náležitě hrdý.

Znám tu skoro každého a koho neznám s tím mě seznámí pivo. Kamarád Kuba mě ostatně upozorňuje, že po půlnoci se zde často rozjíždí takzvaná „Zombie party“, tedy akce kdy nad sebou účastníci mejdanu postupně ztrácí kontrolu a začínají se podobat živým mrtvým z filmu Night Of The Living Dead. A půlnoc se kvapem blíží.

Zombie party

Vládu nad koncertem převzalo mladé hudební těleso z Kolína jménem Cronos Kombo. Dorazili v pozměněné sestavě bez zpěvačky a svižně hrnou melodické hity, jen škoda, že značnou část jejich produkce tvoří předělávky jiných kapel. Je to ale spíše taková oddechovka a zábavovka. Po nich nastupuje grind/punk Ficken Leben kde účinkuje basák z Cronos Kombo. A to je tedy poněkud jiný styl. Ale jak jsem již zmínil – dnes je pro mě kultura mrtvá.

Krakonoš se mi rozlévá po jazyku a já zdatně obtěžuji každého v dosahu svými historkami, které chtějí zaručeně všichni poslouchat. V míře ostudy ale ani zdaleka nemůžu konkurovat králi ubrečenců. Přemysl si, i přes upozornění našich přátel, že 100 % (čti STO PROCENT) místních slečen jest zadaných, vyhlédl u stolu nevinnou oběť. Do pohledné mladé dívky s dlouhými černými vlasy valí alkoholický monolog o….o úplně čemkoli. U stolu jí drtí snad déle než hodinu a následně si ji odchytává ještě na chodbě a nutí pít Jacka z víčka od láhve (pozn. Přemek: A jí se to líbí! Kennedy: Tak určitě…). Její přítel jen bezmocně zírá.  Hanbou bych se propadl. A tak, abych se více uvolnil a nevnímal podobné věci ve svém okolí, vytahuji také Jacka. A s ním i svůj plecháček, alkoholismus musí mít nějakou úroveň.

Zombie party je v plném proudu. Ve společenské místnosti se členové Cronos Kombo chápou akustických kytar. Co se dělo během následujících cca. šesti hodin se mohu jen domnívat. Rozléváme Jacka každému, kdo si řekne i neřekne. Kdo má na Dvorské děti, může být rád, že je šel uložit a nemusel se účastnit tohoto běsu. Záblesky událostí typu, že Přemák honí kamarádku Šárku po chatě s křikem „Já ti šáhnu na kundu!“ patří k tomu mírnějšímu. Končí se až po šesté ráno. Někteří členové Cronos Kombo už ztrácejí rovnováhu a venku na cigáru padají na schodech. S kamarádkou je občas posbíráme a odvedeme dovnitř. Nejspíš se zanedlouho uvidíme v Kolíně na koncertu Days N Daze, které místní scéna pořádá.

Rozednívá se a já kupodivu žiju. Asi jsem již řádně zakonzervován v konstantním panákovém stavu a kupodivu mi není ani zle. A tak si můžu vychutnat východ slunce při kterém na jasné obloze svit hvězd slábne, postupně zhasíná a uvolňuje místo světlu, které lehce hladí blankytně modrou oblohu a nad mlhou zalitém údolí rozžehne nový den. Romantika as fuck.

Jsem poslední bdělá zombie a tak se i já jdu uložit do hrobu, respektive na pohovku ve společenské místnosti.

neděle 13.5.

Švédské stoly

Neděle začíná v jedenáct dopoledne. Předtím byla ještě sobota, soboty bývají někdy dlouhé. Probouzím se z pohovkového hrobu a ani teď mi není úplně extra zle. V restauraci probíhá snídaně stylem švédských stolů. Dlouho jsem nic podobného nezažil a tak se buransky ptám komu mám platit…no jo no, jsem skřet z lesa, jak bych mohl vědět, že to je celé v ceně ubytování a snídaně. Patřím mezi lidi, kteří mají největší hlad na snídani a tak absolvuji asi tři kolečka a vypiju dva litříky čaje. Takhle by to mělo fungovat všude.

Krátce po poledni pak na doporučení přátel zkouším vyprošťováka – dvanáctka Krakonoš začíná opět úřadovat a blahodárně se mi rozlévá v žilách. Funguje to, dám si ještě jednu. Pomůžu odnést část hudební aparatury Kunta Kinte, vezmu půllitr s pivem a vydávám se s ostatními na vycházku po hřebenech se dvěma zastávkami na pivo.

Za dýžka si všechno nekoupíš

Chata Výrovka je další architektonický skvost megalomanského střihu, ale pivo mají dobré, na baru jsou v pohodě. I tak na mě vždycky Krkonoše působí jako místo, kde už komercionalizace překročila hranici snesitelnosti a orientace na peníze vítězí nad původním duchem horalů a hor vůbec. Tento dojem je ještě umocněn na další chatě Chalupa na rozcestí. Jako vždy na horách sypu dýžka, že by se nemusel stydět oslíček otřes se. Při odchodu ale zjistím, že můj půllitr, který jsem si nesl z Dvorský, obsluha sbalila. Nevadí, vezmu si tedy jeden místní, půllitr za půllitr. Cestou zpět ale potkávám majitelku hospody, která je příjemná jak krkonošská lavina. Marně vysvětluji, že se nejednalo o krádež, ale o výměnu kus za kus. Vracím se s ní k Chalupě na rozcestí a aspoň dostávám zpět svůj původní půllitr. OK, byl jsem trochu nalitej, ale za ty dýžka co jsem tam nechal plus vlastní půllitr….hele lidi, tohle se stát v Beskydech či Jeseníkách, mávne nad tím bača rukou. Tady by si pro sklenici nechali snad koleno vrtat.

Poslední IPA

Po návratu na Dvorskou mě ještě čeká placení. Za všechny piva, neomezenou snídani a nocleh ve společenské místnosti to dělá 430 Kč. Zaokrouhluju na 500, přeci jen zde jsou normální a za to, že jsem tady včera lemtal vlastního Jacka, a jako ranní kyselina vyjedl celej jeden švédskej stůl, si to zaslouží.

Musím také řešit, jak se dostanu zpět do Prahy. Pěšky, vlakem nebo autobusem? To ne. Přemák se přifařil do jednoho z volných aut a i já si nacházím vhodnou oběť – řidič Tomík a spolucestující Mekzz s přítelkyní Peťou. Jo, ty budou z mé společnosti nadšení. Mít volný místo v autě se ne vždy vyplácí. Peťa navíc vypadá pěkně rozjetě a čepuje do petky Krakonoše na cestu. Razí totiž teorii, a vlastně i praxi, že dobrý je chlastat přes den a jít brzo spát, aby člověk druhý den svěží vstal a mohl zase chlastat přes den. Souhlasím. Jen s tím rozdílem, že já chlastám nonstop.

Petka nám ale rozhodně cestou k autu, které má Tomík odložené na parkovišti několik kilometrů od Dvorské, přišla vhod. Příjemné odpoledne lehce pod pivním vlivem líně ubíhá a horská příroda se člověku zdá snad ještě krásnější, než jak by ji vnímal za střízliva. Bůh žehnej návykovým látkám, i těm legálním, s mírnými účinky. Ani v autě se konzumace alkoholu nezastavuje, a když dojde, děláme rychle pauzu na benzínce. Tam si kupuji opět suverénně to nejdražší pivo, IPA v plechovce je ale už opravdu to poslední, obsah alkoholu přes osm procent…

Tomík nás vysazuje na Jižním městě, domovská čtvrť Mekkze a Peti. Při loučení se chová dost nekrkonošsky, protože nechce žádný peníze za dopravu. Jako já vím, že vyděláváš těžký prachy u compu, ale přece jenom…no prostě takovej ajťáckej horal. Máš u mě pár Krakonošů a Jacků.

Z Jižňáku mi frčí bus skoro až domů, Mekkz mě ještě doprovází na stanici, za což jsem vděčný neboť moje svéprávnost a schopnost orientace vinou IPY lehce otupěla. A otupělá je lehce i v pondělí kdy se pokouším sepisovat tento článek.

Život v zombie módu klade na lidi hardcore nároky.

Přibližná trasa potácení na mapě: