Festivaly

Z deníčku alkoholických debaklů aneb Něco o Lásce


Pavel Dobeš. Nezpochybnitelná ikona českého folku a písničkářství jako takového. Takže, když jsem se dozvěděl, že kroky akustického barda zavedou jednu dubnovou sobotu do Unhošťské Sokolovny, neváhal jsem a odsouhlasil nabídku jít se podívat, jak to živé legendě bude šlapat naživo v jejích osmašedesáti letech. Zbýval jen vymyslet způsob dopravy. Původní plán vzít kolo padl, neboť přední plášť mého trekového kamaráda potřebuje vyměnit a neměl jsem čas se k této akci dostat. A tak se člověk zase pro jednou musel spolehnout pouze na svoje nohy. Zavolal jsem staré kamarádce Šárce. A jelikož ona je člověk, který se děsí velkých kopců, vybral jsem jednoduchou trasu Loděnice –  Unhošť. Jede se za kulturou, budem lidi a užijem si zážitek, jenž obohatí naše duchovní vnitřství. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo dít něco jiného. Ale bohužel. Nakonec byl obohacen nanejvýš náš krevní oběh o notnou dávku etanolu. A taky pár unhošťských obyvatel o mou vskutku okouzlující společnost. Ale teď je sobota, devět ráno, a vše vypadá zalité slunkem zodpovědnosti.

Tak jdem na to.

sobota 8.4.

Trochu Alain Delon a tak trochu Steve McQueen …

Hned na úvod Šárku uklidňuji s tím, že převýšení na trase dlouhé osmnáct kilometrů je cca. pouhých 400 metrů, většina cesty vede do velice mírného kopečka. No, trochu skuhrání si neodpustí a nezapomene zmínit, že má sešroubováno půl těla po operacích v důsledku downhillu a tudíž trpí občas nesnesitelnými bolestmi. Já si spíš myslím, že se jedná o rakovinu kostí v posledním stádiu, ale jsem taktní a nechci jí kazit těch posledních pár týdnů.

Vlak do Loděnice jede něco lehce přes půl hodiny a být v něm sám tak bych svoji cílovou stanici dozajista přejel. Naštěstí má Šárka situaci pod kontrolou. Po krátké pauze u nádraží se ještě stavujeme v místním Smíšeném zboží, protože den vypadá pekelně slunečně a přežít ho bez slunečních brýlí, které jsme si oba zapomněli, je prý nemožné. Šárka vybírá jedny (osvědčený vzor „moucha“) pro sebe a jedny, zpropadeně frajerský, pro mě. To byste nevěřili  kolik sebevědomí dokážou takové sluneční brýle vlít člověku do žil. To si přímo říká o selfíčko ! Inu milé dámy, co na mě říkáte ? „… trochu Alain Delon a tak trochu Steve McQueen …“ ?

Takto vyzbrojeni poklidně vyrážíme po červené značce podél říčky Loděnice, která nás bude provázet většinu výletu. Po slunci samozřejmě není ani památka a do konce dne se to příliš nezmění. Díky pane Murphy.

Přes sluneční brýle toho jako bývalý krátkozraký moc nevidím, navigaci a hledání značek obstarává Šárka. U této příležitosti se dovídám, že sama má levé oko poloslepé a pravé naopak extra výkonné, což několikrát předvede – odhalit obrázek pandy na stromě vzdáleném 300 metrů přes tmavý brejle? Asi bude hrát v příštích X Menech.

První pauza je ve vísce Nenačovice, ve které zvažujeme hospodu, kde bychom počkali na příjezd dalšího kamaráda – Přemáka, který se vrací ze země zaslíbené – z Německa – a chce nás dohonit po poledni. Nakonec ale Šárka usuzuje, že je na oběd ještě příliš brzy, tak dáme jen jednu zabijáckou cigaretu, obhlídneme klasický pomník obětem první světové války a zkontrolujeme místního psa, kterému to tu zřejmě patří, a valíme dál směrem do kraje mlýnů. Markův mlýn, Nový mlýn, Rejnovský mlýn, Suchý mlýn, Kalivodův mlýn … mlynáři kdysi na Loděnici a v přilehlé oblasti přírodní park povodí Kačáku vládli. To je již minulost, dnes je většina mlýnů postupně rekonstruována na klasické rekreační stavby. Někde jsou provozována občerstvení či restaurace. Právě v chatařské oblasti Rejnov ukazuje GPS přítomnost hospody a Šárka natěšeně zrychluje krok s vidinou jídla a poledního piva. Marně. Není sezóna, není léto, a to se prostě v Čechách nežije. Na druhou stranu to chápu. Kšeft je kšeft a trávit čas prací v občerstvení, kam přijdou dva lidi denně, nemá význam. Musíme počkat do července. Volíme tedy záložní plán – a sice návštěvu restaurace Srub ve vesnici Podkozí. Sem dorazí i Přemák, který jede busem do přilehlé vsi Svárov. Že to nebude úplně zadarmo, vidím při pohledu do mapy, jdeme od řeky, takže zákonitě do kopce. Osmdesát vejškovejch. Nelidská záležitost, Šárka funí a na vrcholu jí musím půjčit nové tričko. Odměna ale stojí za to. Jsou tři hodiny odpoledne a já startuji nadcházející večírek stylově německým vysokostupňovým, nefiltrovaným pivem Maisel. Po druhém se mi už motá krok. Šárka mě posléze posílá pro kafe. Kafe nepiju a tak beru klasicky to nejdražší. Laté (?) za cca. 55 Kč ujde. Do kopce se doškrábe i Přemek a dává též Maisela. Už s druhým pivem se statečně snaží pozvat zdejší osmnáctiletou servírku do Unhoště na koncert. Jeho úlisnost se ale nesetkává s úspěchem a já jen pohrdlivě kroutím hlavou. Jo, pýcha předchází pád.

Odchod přichází po třetím pivu a první dva kilometry nastupují takzvaná alkoholová křídla – euforický stav kdy má člověk pocit, že K2 je kopeček pro děti. Po dvou kilometrech paní Realita křídla přistřihne a z desetimetrového převýšení se stane naopak K2. Dnes to ale není tak zlé. Jde se mi stále dobře, takže se ujímám vedení a zrychluji naši skupinku, aby nám neutekl začátek koncertu v 19:30. Nakonec máme solidní náskok a můžeme udělat ještě delší pauzu u rybníka Bulhar, který jsem vybral jako místo vhodné pro dnešní přespání. Půjde to, ale na rovinu – unhošťaně mají toto místo dozajista rádi, chodí sem venčit psy a jezdit na kole, a je to vstupní brána do lesů povodí Kačáku, ale samotný rybník Bulhar vypadá přesně tak jak jsem si ho představoval dle jeho zasazení v krajině – umělá nádrž, v jejímž bezprostředním okolí se nachází minimální množství stromů. Dle fotky je jasně vidět, že to žádný zázrak není a snad to nová výsadba brzy změní.

Ve zvukovém a morálním suterénu

Teď je již čas přesunout se k povinnostem a přestat odkládat nevyhnutelné, neboť Maisel z nás již povážlivě vyprchal. První na řadě je bar v centru Unhoště kde moje volba padá jednoznačně na IPU. Nevím jaký má tahle lahůdka obsah alkoholu, ale třebas taková Plzeň je ve srovnání s ní dětská citronáda. Nestydím se vychlazený půllitr takřka exovat a k tomu nenuceně konverzuji s blonďatou barmankou. Na místě máme sraz s Honzou – rockovou hvězdou slavné kapely Kunta Kinte, jeho přítelkyní Míšou a dalšími jejich přáteli. Dobeš prý zahájí svoje představení až okolo půl deváté. Dám si ještě IPU.

Unhošťská Sokolovna představuje typickou stavbu na českém maloměstě s charakteristickou atmosférou a image kulturních domů zlatých osmdesátých let. Miluju tenhle styl, má pro mě jisté, stěží definovatelné, a hlavně stěží vysvětlitelné, kouzlo. Účast je velice dobrá, tipuji hodně přes 200 návštěvníků a to i přesto, že vstup za dvě kila není právě levný. Usazujeme se v zadní části budovy u stolu číslo 20, který nám už předem zabrala kamarádka Jiřina, ta dorazila z Prahy s asi dvouhodinovým předstihem a ony dvě hodiny strávila příjemným rozhovorem s místními důchodci. Ale bere to sportovně, přeci jen na Dobeše do Sokolovny se nechodí každý den, tyhle zážitky jsou tím skutečným kořením života. Kořením, které rychle chytne pachuť z chuti majoránky kamsi ke šťovíku. U každého stolu je list A4 kde jsme upozorněni na to, že zvukař sice dělá co může, ale prý máme i tak omluvit zhoršenou kvalitu produkce. Kolem půl deváté nastupuje Pavel na vyvýšené pódium a vskutku „zhoršená kvalita“ nastupuje s ním. To je dost slabý výraz.

Zažil jsem koncerty v mnoha kulturních domech, hodněkrát jsem byl svědkem brazilských prasáren ve squatech jako Papírna nebo strašidelné rezonance na Miladě, ale to co si pro nás přichystali na folku v Unhošti suverénně předčí snad vše, co jsem doposavad slyšel. Pokud bych tedy Dobeše neviděl, dle zpěvu bych ho nepoznal. Zklamání je velké a moje reakce adekvátní – pivo. Hodně piva. Čepujou tady tuším nějakej Staropramen desítku a to je pro mě dnešní den pěkně slabej čajíček. S postupujícím večerem jsem se několikrát přemístil do přední části sálu i přímo pod pódium, ale nikde jsem nenalezl místo, kde by se dalo zachytit něco, čemu se říká zvuk kytary nebo dokonce lidský zpěv. Jedinou útěchou a výhrou tak zůstává, že Jiřina se Šárkou ukořistili společnou fotku s Dobešem, a i nějakou tu pusu. Na rozdíl od některých jiných dam si bohužel nenechali podepsat ňadra. Jo, punkerky se maj od sokolnic pořád co učit. A řekl bych, že punkáči by se od sokolníků taky pár věcí mohli naučit. Kupříkladu zvládat nápor piva. Aspoň tedy já se pod přívalem dalších a dalších půllitrů začínám pomalu sesouvat směrem k černé díře vedoucí do jiné dimenze, kde nic není takové, jak se zdá. Dobeš sype hity kalibru „Pražce“, a „Něco o lásce“ … ale mě už rozostřený hukot jeho marné snahy nebaví. Rozhoduji se k přesunu zpět do baru.

IPU na kuráž

Mimochodem, jméno toho baru si nepamatuji ani nyní. Jen vím, že tam měli mnohem lepší pivo než v Sokolovně a že tam byla i skvělá společnost za výčepem, která si mě dozajista oblíbila. Dozajista. V pátém souhvězdí Alfa Centauri je to přesně tak.

Na cestu se nezapomenu vyzbrojit svými slunečními brýlemi, které mě okolo desáté večer spolehlivě ochrání před žárem pouličních lamp. Suverénně vstupuji zpět do baru a je mi jasný, že beze mě to tady nemělo úroveň. Blonďatá kráska mi ihned podává osvědčenou IPU a já se uvelebuji u barového pultu s úšklebkem protřelého dobrodruha, jehož styl je vyšperkován neprůhlednými brýlemi francouzských akčních hrdinů. Pamatujete, jak jsem zmínil to sebevědomí a moc, kterou člověku tento módní doplněk dává ? Tak momentálně není v místnosti nikdo mocnější. Jsem králem nenucené konverzace, lev salónů, s touhle vizáží mě chce každá.

Když se ubohé dívce podaří mě před jednou ráno, asi hodinu po zavíračce, konečně vykopat z baru ven na ulici, je to myslím pro ni podobný pocit jako když z ČR odešli poslední sudetští Němci. Ta úleva. Ze mě už je nekontrolovatelná pivní láhev, kutálející se všemi směry a marně se snažící udržet krok s ostatními přáteli. Neartikulovaně se proto loučím, vytahuji GPS a pokusím se o nemožné – najít cca. 500 metrů vzdálený rybník Bulhar s vidinou pádu do kómatu. Všiml jsem si aspoň, že v naší skupince chybí Přemek, který evidentně strávil celý večer v Sokolovně a není jisté, kde se nachází. Inu, použiji mobil. Naši konverzaci si nepamatuji. Vím jen to, že jsem nakonec rybník našel, vytvořil cosi, co by se dalo s lehkou tolerancí označit jako bivak a po dalším časovém úseku neurčité délky dorazila i Šárka doprovázená Honzou, který  s námi zůstal na venkovní nocleh, byť má v Unhošti dům. Byl moc daleko a musel by jet taxíkem. Chápu. Zavřít oči a pomodlit se za neděli.

neděle 9.4.

Mezinárodní den bolesti

Návraty zpět do reality bývají tvrdé, ale návrat tento dubnový víkend je takřka betonově tvrdý. Při vstávání a odčepování několika sudů IPY při močení mám neblahý pocit jako by na mě sáhl sám pan Infarkt. Bolest hlavy je snad lépe nekomentovat. Sesouvám se zpět do útrob provizorního bivaku a definitivní probuzení tak obstará až Míša, která si se psy přišla vyzvednout Honzu a … donesla mu snídani ! Snad jakákoli holka, se kterou jsem kdy chodil, by mi donesla leda tak pár facek a odtáhla mě domů za neustálého spílání sprostých slov o vylitém dobytkovi. To si někdo umí vybrat. Pozdě Lásku honit.

Posléze se nám podaří najít i Přemáka, který si udělal sólo ležení pár desítek metrů na menším kopečku, a společně se přesouváme na jídlo do další hospody, jejíž název si nepamatuji. Chybí pouze Jiřina, která nás v noci opustila a zvolila raději poslední půlnoční bus do Prahy.

Opět vytahuji sluneční brýle, tentokrát hlavně proto, aby zakryli můj útrpný výraz. Nejvíc v kondici v bandě trosek je evidentně Míša, která neváhá rekonstruovat některé zážitky z minulé noci – tedy to co se dle mě dělo v dimenzi pátého souhvězdí Alfa Centauri neodpovídá příliš tomu co se dělo u nás na Zemi, kde seděl v jednom no name baru idiot ve slunečních brejlích a asi tři hodiny ničil výčepačku nesmyslnými, špatně huhlanými příběhy, k tomu označil půl osazenstva u stolu za příznivce neonacismu a několikrát si v prostředí, které bylo nekuřácké v pohodě zapálil. Sakra. Zdá se, že kouzlo Alaina Delona v Unhošti jaksi nefunguje, brejle nebrejle. Jsem natolik zmatený, že klasickou mantru všech alkoholiků „Co si nepamatuju, to se nestalo“ parafrázuji na geniální přísloví „Co se nestalo, to si nepamatuju“.  Dříve by se pod tíhou důkazů dostavila společně s fyzickou kocovinou i kocovina morální. Dnes už ne. Jak píše můj oblíbený klasik H. D. Thoreau : „Léty jsem zhrubl a otupěl.“ Stejně tak já. Stud, lítost, snaha o nápravu či snad o omluvu, se jaksi nekoná. Naopak. Zkrátka pokud děláš děvče za barem, musíš počítat, že ke tvýmu životu patří ožralý úlisný zoufalci. A jestli se ti to nelíbí, tak tu práci nedělej. To je jako kdyby se ajťák Přemák rozčiloval, že se musí hrabat v počítačích. Nic. Příště tý kočce koupím pivo a aspoň cestou na záchod si sundám sluneční brejle, abych pokaždý nezakopával o tamní nácky.

Následně se navíc dovídám, že Přemysl usnul v Sokolovně kdesi pod stolem a musela ho odtamtud vyvádět pořadatelka. Zkrátka zvířátka co si pletou folk s alkopunkem.

Mojí největší starostí ale není pokleslá morálka a bezohlednost nýbrž zoufalá fyzická bolest. Ta nepolevuje ani po půllitru kofoly a hamburgeru k obědu. Volím tedy drastické řešení :

semtex na kuráž

a pomilovat výčepačku

dlouhá noc se prohýří

semtex na kuráž

a k ránu dvě hodinky spánku

sláva, sláva Vám pražští opilci …

Ostatní nechápou. Hlavně holky můj energetický nápoj poněkud vyděsil.

Společnost postupně odumírá v klasickém poobědovém útlumu znásobeném včerejší alkoholickou extratřídou. Míša s Honzou jedou do Prahy autem a Šárka s nimi. Nakonec se pro cestu autem rozhoduje i Přemysl. Nakumulovaná únava z německých skal a z českého lihu udělala svoje. Jen já si tvrdošíjně odmítám přiznat, že bych dnes měl také využít autoodvoz a trvám na původním plánu, kterým byla pěší vycházka do Berouna. Necelých dvacet kilometrů. Jen ještě menší zásek při placení … obsluhu restaurace dělá mladá holka odhadem něco kolem dvaceti, a když na ni pokukuji přes své velké okuláry, s Delonovým mrknutím, vypadá, že by si třeba chtěla povídat … No dobře, nakonec dávám přednost výletu.

Hned na úvod je jasné, že tohle bude bolet. Základem je nesundat si kouzelné brýle, které mi už včera přinesly tolik štěstí a dobra. Teď se bude pro změnu hodit fyzická kondice ala McQueen. Počasí si se mnou hraje, nemám sice teploměr, ale slunce pálí jako cejch včerejší ostudy a i teplota ve stínu hravě překonává hranici dvaceti stupňů. Je to tvrdý, McQueen se musí činit. Cesta na Berounsko je přitom velice hezká, míjím vtipné výstražné cedulky u koňské obory, a ve vesnici Chyňava dělám větší pauzu pod posvátnou Lípou u kostela. Lípa srdčitá o výšce 16 metrů a obvodu 340 centimetrů byla vysazena 24.3. 1854. Přemýšlím, kolik opilců se pod ní od časů Národního obrození zastavilo skrýt ve stínu koruny a dopřálo si načerpání dalších sil. A kolik se jich tu ještě zastaví, až z mých jater bude dávno popel rozprášený v hustém lese. Někdy nezbývá než závidět stromům jejich klidnou, bezstarostnou a hlavně bezbolestnou existenci.

Poslední zastávkou je pak rozcestí u Lizu vedle kterého se nachází zvláštní budova ve stylu motorestu. Přes léto asi slouží jako občerstvení pod správou Českého mysliveckého svazu. Docela lituji, že nemám lepší foťák, schopný člověk by zde zřejmě pořídil pár zajímavých uměleckých snímků. Vynahrazuji si to alespoň nezbytným selfie. Je nová doba a každý sdílí své šťastné okamžiky s přáteli. A tak se i já fotím, plný štěstí a zážitků, před posledními čtyřmi kilometry k vlakovému nádraží. Těch necelých dvacet kiláků mi trvalo skoro sedm hodin.

V Berouně vykupuji nápojový automat a padám do klimatizovaného kupé. Chvilková úleva od bolesti postupně přichází. Cestou ke Smíchovskému nádraží si už v hlavě vesele přehrávám ty nejlepší highlighty ulynulého víkendu, snažím se spočítat množství lidí, kterým jsem dokázal znepříjemnit život a vesele si broukám …trochu Alain Delon a tak trochu Steve Mc Queen …

Bez slunečních brýlí už na vandry a na koncerty odmítám jezdit !

Přibližná trasa výletu na mapě:



2 komentáře u „Z deníčku alkoholických debaklů aneb Něco o Lásce“

  1. Čtyřhranka říká:

    Máš dobrý filosofický vkus, Henry David Thoreau je i můj oblíbený myslitel. Mně se na něm líbí mimo jiné i řada rozporů, například to, že se živil jako zeměměřič, vyměřoval panské pozemky, a přitom kategoricky odmítal rozparcelovanost světa a přivlastňování půdy, která podle něj patřila všem. To je skoro stejně dobrý protiklad, jako když se Alain Delon válí ožralý u rybníka. 😉

    1. Kennedy říká:

      Ty se v tý karanténě nějak nudíš 🙂

      Co se týká Thoreau – já v tom žádný rozpor nevidím. Ideály jsou jedna věc a realita věc druhá. Thoreau nepatřil mezi extra zbohatlíky a musel se nějak živit, živil se tedy tím co uměl, zeměměřič a učitel. On totiž prodej vyřezávaných sošek, domácího medu a ezo náhrdelníků zní velice romanticky, ale v reálu za něj nemáš ani co jíst. Tímhle se „živěj“ většinou lidi, kterým rodiče odkázali činžák v Praze, kterej pronajímaj a nebo modelky dotovaný manželem jenž podniká ve zbrojním průmyslu ve třetím světě 🙂 Thoreau žádný dědictví do klína nespadlo.
      I ten srub co si postavil stál na pozemku jiného vlastníka – tuším jeho strýce nebo někoho z rodiny. Za svého krátkého života se žádnýho uznání a slávy nedočkal. Walden a další knihy (doporučuju hlavně Chůze, ale asi jsi četla) se do podvědomí lidí dostali až o mnoho desítek let později, spíš o století později. A dnes se jimi zase ohání kde kdo, často ti, kteří nečetli ani ten Walden.
      Spousta slavných lidí, filozofů nebo umělců, bojovala proti konvenční společnosti a její rozežranosti, jenže si to jaksi mohli finančně dovolit. Namátkou třebas Karl Marx nebo Oscar Wilde. Thoreau je pro mě výjimečný tím, že nepocházel z žádný továrnický rodiny. Žil chudě, zemřel chudý. Své dílo nepsal s cílem vytřískat z něho prachy a zavděčit se čtenářům, psal co si myslel bez ohledu na ostatní. Proto jsou jeho knihy tak dobré. Své slávy se nedožil.
      Já teď čtu současníka Thoreau. John Muir – podílel se na vyhlášení Yellowstone parku a vytváření přírodních rezervací v USA vůbec, je po něm dokonce pojmenován i jeden z trailů. Velice ostře, podobně jako Thoreau, vystupuje proti industrializaci krajiny. Bavíme se teda o 19. století, kdy jim vadila vlaková trať napříč USA, kdy nebyly auta, letadla…chtěl bych je oba vzbudit do dnešního světa 🙂
      V životopisu Johna Muira je zajímavá jedna věc- celej život neřešil peníze. Vyženil je svým sňatkem a veškerý svoje cesty a aktivity financoval z peněz své ženy. Jasně, že byl v pěkným mínusu. To se pak proti průmyslu bojuje o poznání snáz a také se o poznání snáz prosazujou věci jako „estetická hodnota přírody“. To není nic proti němu.

      Většina z nás toho ale moc nevyženila ani nezdědila. A tak se musíme primárně starat o to co budeme dnes jíst, a kde bydlet, a teprve pak o to – o cokoli ostatní. Něco málo v rámci svých ideálů udělat můžeme. Ale jen velmi málo.

      „You take a part in creating this system.“

      Bohužel.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *