Report z koncertu Staré dobré ruční práce aneb do Exitu za kulturou

Původní plán zněl jasně – v sobotu razíme se starou (a k tomu ještě starou) kamarádkou Šárkou do Zlína podívat se na pozdně jarní ZOO v okolí zámku Lešná, jedna z nejkrásnějších zahrad, kterou v naší republice lze nalézt. Leč člověk míní a Morava mění. Stopařskou trasu z Prahy jsem naplánoval oklikou – vyhnout se nepopulární D1 a v poklidu se projet horní cestou přes Hradec Králové a Olomouc. Po vydatném pátečním čtyřhodinovém spánku jsem ještě částečně v říši snů vybíral vhodné triko na následující stop – vyhrála osvědčená klasika – německý techno porno grind Libido Airbag a jejich roztomilá malůvka znázorňující pánské přirození na lebce kde nahrazuje nos. Myslím, že řidiči tenhle motiv vysloveně zbožňují stejně jako moji letitou stopařskou ceduli, kterou jsem roky opatroval jako oko v hlavě.

(Poznámka: k dispozici nejsou žádné fotky, protože v té době jsem neměl prachy na foťák a tlačítková Nokia ho taky neměla. Starý zlatý časy.)

sobota 24.5.

Na osvědčeném místě na Černým Mostě čekáme v osm ráno pod pět minut než zastaví dvě slečny, jedna z nich lehce pod parou nejspíš z minulého náročného večera. Dostáváme cigarety – hádám, že jakožto bonus k cestě zadara jsou tedy ještě i cigára zadara a já mlsně sleduji jak si dámy dopřávají na probuzení TESCO energy drink. Ten nám bohužel nabídnut nebyl.

V Kuklenech (okraj Hradce Králové) nás vysazují přímo u stánku s potravinami kde si kupujeme jeden z nejhnusnějších energy drinků vůbec, obrázek Barta Simpsona na obalu hovoří za vše, volím konzumaci na ex, Šárka si lahodný mok vychutnává postupně, hezky pomalu. První problémy na sebe nenechají dlouho čekat – zjišťuji, že jsem zapomněl vzít čtvrtku s nápisem ZLÍN. Milá paní prodavačka nám však ochotně půjčuje fix a Šárka ceduli dokreslí. V tu chvíli netuším, že to je naprosto zbytečná práce. Možná omámen energy drinkem po cestě trolejbusem přes Hradec na jeho druhém konci zjišťuji, že cedule je v tahu – tedy všechny cedule co jsem na tenhle výlet vzal včetně průhledných parádních stopařských desek. Po krátké poradě se rozhodujeme, že si nebudeme zbytečně ulehčovat život tím, že bychom snad šli na benzínku koupit novou čtvrtku a nakreslit novou ceduli, ale dáme si zbytek cesty pěkně na drsňáka – tedy „na palec“. S touhle metodou jsem seknul někdy před deseti lety, kdy jsem zjistil, že stop s cedulí je cca. 10 x rychlejší.

Ale tahle sobota je zvláštní den – po pěti minutách nám na můj magický palec staví extra sympatická mladá maminka s malým dítětem na přední sedačce a bere nás až do Mohelnice. Cestou probíráme všechno možné od krás Jeseníků, přes domácí porody až po studium na „hnojárně“ v Praze, pro mě nejvydařenější stop našeho výletu. Mladá paní mě nejvíc baví, když se ptá, zda ještě studujeme. S úsměvem jí tedy upozorňuji, že jsem o pár let starší než ona.

V Mohelnici na benzíně se můj palec opět osvědčuje – čekáním se vejdeme do deseti minut než na místě výjezdu z benzíny kde to je tak akorát pro menší osobní auta zastaví 25 tun vážící kamión plný sádrokartonových desek. Řidič v černých brýlích mi trochu evokuje zlatá vekslácká osmdesátá léta, věčně rozesmátý sype z rukávu jednu historku za druhou, většinu z jeho cest do Ruska kde lidský život má hodnotu něco okolo deseti tisíc rublů. No jo, inflace je svině.

Pán nás vysazuje na okraji Olomouce u autobusového nádraží. Není ani jedna hodina po poledni a my se pomalým tempem vydáváme pěšky na výpadovku na Přerov a Zlín. Tady už není kam spěchat, to nejhorší máme za sebou. Trasa Hradec – Olomouc bývá často zrádná, jsou dny kdy dokáže připravit stopaři perné chvilky s pomalými posuny mezi jednotlivými městy, ale dnes jsme to zvládli na výbornou.

Vítá nás Morava – ráj stopařů a kraj plný pohostinných lidí, příslovečná moravská vstřícnost se pak náležitě projevuje i u vztahu místních ke stopařům. To vše jsem také před cestou Šárce řádně objasnil. Z Olomouce do Přerova je to cca. 30 km, zkrátka legrace. Na jednom z osvědčených míst stojíme přes dvě a čtvrt hodiny. Valím oči dokud nás nevysvobodí dva mladí kluci a neposunou o deset kilometrů dál do jedné z vesnic. Zde se stavíme na ideální místo před autobusovou zastávku, kde se rychlost desítek projíždějících aut pohybuje okolo 40 km/h. Taky zde čekáme už jenom hodinu a čtvrt. Slunce praží a já zírám. Nepamatuji se kdy naposledy se mi zde něco podobného přihodilo. Poslední úsek cesty nás veze dredatej pohodovej týpek s holkou, která se evidentně učí řídit s čímž jí mile pomáhá. Cíl jejich cesty jsou Otrokovice odkud jezdí kyvadlový trolejbus do ZOO Zlín. Dívám se na hodinky – půl šestá – a je mi jasné, že dnes se už žádná ZOO konat nebude.

Požádáme tedy o vysazení v Přerově a pro dnešní večer si musíme najít jinou zábavu. Vidím to na nějakou místní hospodu a zatažení bivaku poblíž řeky Bečvy, která je pro tento účel naprosto ideální. V parcích se ve většině měst v ČR spát nedá a v Přerově rozhodně ne. Ještě než jsme vystoupili poblíž nádraží jsme byli upozorněni ať si dáváme bacha, že je tam „poněkud černo“. Oba máme dredy do půli zad a ani jeden z nás není rasista, ale opakovaná špatná zkušenost udělá svoje ať si humanisti říkají co chtějí.

Vydáváme se hledat řeku a jako vždy lehce bloudím. Cestou volám dalšímu starému (a k tomu ještě starému) kamarádovi Digesovi, který zde už pár let žije. Původně mi říkal, že ho drtí oslabená imunita v kombinaci s antibiotiky. Telefon nedostupný, vypadá to, že na tom bude opravdu zle. Za hodinu ovšem volá zpátky a další můj odhad je rozprášen do všech světových stran. „Hele Kennedy, už je mi suprově, jenom jsem měl včera moc vodky tak jsem chrápal. Doražte ke mně na byt, skočíme na koncert.“ Inu – koncert sice není ZOO, ale jako náhradní plán – co by ne.

Doma nám Diges sděluje, že v místním Exit Music Baru vystoupí stará předrevoluční kapela – Stará dobrá ruční práce. Přiznám se, že i když jsem starší ročník tak jsem je nikdy nijak zvlášť nesledoval a většině jejich dobových souputníků nepřišel na chuť. Ale co by ne. Nejdřív rychlý pivko na Laguně, nabereme Digesovu novou přítelkyni Moniku a valíme zvýšit místní věkový průměr publika aspoň na dvacet let.

V klubu už je všechno tak jak má být – a tak jak jsem to kamarádce vybájil – milý lidi u vstupu, obsluha za barem, skvělá atmosféra, pěkně řešenej interiér, nezvykle hodně holek, zkrátka Morava ! Přicházíme po deváté večer a pravděpodobně místní kapela drhne víceméně alkopunk. To není nic v mém stylu, ale kluci se tím evidentně bavěj a snahu jim upřít nelze. Nazvučení sice není úplně precizní, ale na to jsem byl předem upozorněn a jako žádná komplikace mi to nepřijde, zažil jsem mnohem horší zvukový podmínky. Ostatně publikum je téhož názoru a kapela sklízí zasloužený potlesk.

Začínám do sebe lámat místního Zubra – za tu dobu co Přerov navštěvuji mi tohle pivo postupem času přirostlo k srdci. A přestávám počítat půllitry. Vím, že je to špatně, ale … můj plán prokládat každý pivo jedním nealkem se sesypal jako legenda o moravským stopu. Zatím mi to naštěstí nevadí neb na pódium nastupuje Stará dobrá ruční práce. Překvapení více jak příjemné. Čekal jsem něco pomalýho, unylýho, nudný bicí, no prostě taky trochu alkopunk a obával se stylu SPS apod., který není zrovna moje krevní skupina. Ale nic takového se nekoná. Zpěvák, kterému bych tipnul něco k šedesátce poskakuje po pódiu s kytarou v ruce a má evidentně víc energie než většina lidí v sále, basová linka se s tím taky zrovna nemaže a jako bonus je rozumět, že jejich texty se netočí v bludném kruhu – chlast, sex, fuck off disco a podobné originály, ale že se jedná o zajímavé alegorické obraty. To celé v kompletu s uječeným vokálem „dědy“ s kytarou vytváří dost těžko definovatelný mix. Na youtube se vyskytuje několik jejich alb. Já vybírám namátkou třebas  It’s Only Pop (1989), ale ani s dalšími nešlápnete vedle.

Ovšem  na živo to je úplně jiná úroveň, skladby jsou nesrovnatelně rychlejší. Je jen škoda, že kapela už nejspíš netvoří nové věci a čerpá převážně z dvacet let staré tvorby (jak se později dozvídám, je to ale z důvodu, že členové už zkrátka na nové nahrávání nemají čas). Rozhodně si mě však získali – a to natolik, že ač mám momentálně v tlamě věc zvanou fixní rovnátka vylepšenou ještě bizarním hydraulickým aparátem a tudíž bych neměl zrovna někde padat nebo do někoho vrážet – i tak jsem musel aspoň na pár minut do kotle.

Kombinace poga a zvyšujícího se počtu Zubrů udělala své. Po skončení Staré dobré ruční práce usuzuji, že je na čase omrknout místní slečny, ale ouha – zjišťuji, že moje artikulace při pokusu promluvit spadla kamsi do pravěku na úroveň kdesi mezi Kromaňoncem a Neandrtálcem. Osud si takovouhle příležitost pochopitelně nemůže nechat ujít – řekl bych, že bezkonkurenčně nejsympatičtější a nejhezčí slečna dnešního večera se mě od vedlejšího stolu ptá zda nevím jaká kapela bude následovat a vypadá, že by si chtěla povídat i o poznání déle. Odpovědí jí je nesouvislý proud zvuků a připitomělý úsměv spojený se zíráním na její černý nátělník, slušivé džíny a krásný leč trochu shovívavý úsměv. Jsem zkrátka sexy. Takže děvče pokud tohle čteš, neprodleně se mi ozvi, je to nutné, briskně ti totiž předvedu, že nejsem žádný vylitý zvíře s čůrákem na triku a ukážu ti jen samé světlé stránky své bohaté osobnosti!

Tiše proklínám, že jsem nedokázal dodržet své předsevzetí o prokládání nealkem a sleduji poslední kapelu. Jedná se opět trochu o (alko) punk, ale chlapcům to pěkně sype a evidentně na tom nejsou ani instrumentáně zle, publikum se baví, já začínám umírat. Zde moje vzpomínky na koncert bohužel končí a naskakují až v neděli okolo jedenácté dopoledne po probuzení.

neděle 25.5.

Skelným zrakem sleduji jak si Monika dává ranního vyprošťováka slivovice a odbíhá do práce na Lagunu postarat se o tamní hosty. No mě by zabil jen pohled na flašku čehokoli tvrdýho. Inu na Moravu  ani na starý kolena pořád nestačím. Přesto se zvedám a začínám Šárce vychvalovat skvělej stop z Přerova směrem na Brno – dnes chceme zkusit spodní cestu po proklaté D1. Má spolustopařka se už předem směje a povídá cosi o noclehu u silnice, protože tady nás nikdo nevezme. Nesmysl. Krásné, osvědčené, roky prověřené místo před benzínkou přináší další nemoravský čas čekání – 2 hodiny.

Začínám si připadat jak v Jiříkově vidění. Nicméně, když už někdo zastaví, pak to je opravdu pohodář – mladý muž s typickým místním dialektem nás bere aspoň do Kojetína kde vychvaluje vyhlášenou rockovou pivnici Kristýnka. Taky zná Starou dobrou ruční práci a informuje nás o tom, že chlapci už si dnes zahrajou zpravidla jen pár koncertů do roka. Škoda, rád bych si jejich vystoupení někdy zopakoval.

V Kojetíně vystupujeme na staré silnici na Brno a volíme přesun na nedalekou dálnici – D1 nás vítá. Čekání na nadjezdu trvá okolo dvaceti minut a jak se ukazuje je to náš dnešní poslední stop. Hodně upovídaný pán jede až do Prahy, Šárka se tváří vítězoslavně, tenhle víkend holt D1 zvítězila. Ale pro mě je to stejně pořád tak vzácné jako když Bělorusko porazí Švédsko v ledním hokeji.

V Praze už by se nic významného dít nemělo, zajdem ještě do Suché Dásně na tři piva s kamarády a dohnat spánkový deficit. Loučím se s ostatními a v jedenáct večer pomalu odcházím cestou na Anděl – potkávám další kamarády co se vracejí z jakéhosi festivalu kdesi u Kamýku nad Vltavou. Prohodíme pár slov během kterých je ubezpečím, že můj „festival“ byl kvalitativně o několik tříd výše a padá návrh zajít „na jedno“. Inu dobrá, nejdřív pivnice Jamajka kde začínám být poněkud úlisný na výčepačku (Přerovský debakl mi nejspíš nestačil) a následně nonstop naproti. V něm si slibuji prokládat piva nealkem, ale po další hodině už na tohle předsevzetí opět rezignuji. Party končí v pět ráno a tak můžu použít k cestě domů denní tramvaj. Paráda. Nejsem zkrátka žádný vylitý zvíře s čůrákem na triku.

P.S. : Nestihl jsem první dvě kapely a protože jsem neměl bližší info tak z těch co hráli před Starou ruční prací a po ní jsem udělal anonymy. Dodatečně se jim omlouvám a doplňuji, že se jednalo o VPV a Bermudskej kvádr, které si jdu nyní dohledat a poslechnout na bandzone. Díky za perfektní akci a v Exitu brzy na viděnou.

Přibližná trasa stopařský otočky:

---