Procházky

Novohradské hory lockdown


Tenhle pátek začíná jako každej jinej. Do oken mi zní sýpání a křik umírajících z ulice, ale já neznám soucit, oblékám se a jen s malou dávkou strachu otevírám dveře do světa. Dávno před úsvitem, a před koncem zákazu vycházení, opouštím byt a plížím se podél schodiště v dešti policejních kulek. U východu z paneláku je vše při starém – překračuji hromady mrtvých seniorů a rychle utíkám na poslední noční tramvaj. S neprůhlednou maskou na obličeji se propletu parkem u Hlavního nádraží a dávno před šestou naskakuji do vlaku směr Linz s tím, že vystoupím ve stanici s obecným názvem Rybník. V prázdném vlaku po mně chce jízdenku mrtvolně bledý průvodčí, který se už nejspíš sám nachází na druhé straně řeky COVID.

Aby bylo jasno – tohle je vzkaz pro všechny nezodpovědné dovolenkáře, chřipečkáře, popírače, odpírače, nosály a další kvítka, kteří rozsévají Smrt kam se člověk podívá. To je pro vás opravdu takový problém dodržovat zákaz života? A ještě větší problém je pro vás dodržovat doporučení k umírání? Tak já vám to vysvětlím – pokud zjistíte, že máte rýmu nebo kašel, na nic už nadále nečekejte, objednejte si na Alze mrazák, zapněte na mínus 30 a v klidu se do něj uložte. Už mám mozoly na dlaních od celotýdenního kopání hrobů, ucpanej nos ze zápachu z vašich rozkládajících se těl na ulici a ztrhaný ramena z tahání mrtvol do kontejnerů. Jsem pak na procházkách unavenej víc jak na plicním ventilátoru. Díky za pochopení. Pokud se totiž nepolepšíte, budem muset všechno zavřít. Že už je všechno zavřený? Nevadí. Zavřeme i to co už je zavřený ještě jednou!

pátek 8.1.

Rybník je místní část obce Dolní Dvořiště nacházející se v nadmořské výšce 670 m n. m. Je devět ráno a nemám čas se nějak zdržovat, chci dnes pár kilometrů urazit. Zatímco většinu cestu vlakem nebylo po sněhu ani památky, tady ho leží kolem dvaceti centimetrů a já začínám mít pochybnosti zda nechat sněžnice doma byl dobrý nápad. V rámci plánování výletu jsem napsal několika lidem z místních penziónů jak vypadá situace na hřebenech a dostalo se mi rozporuplných odpovědí. Ale nakonec jsem se rozhodl pro oblíbený systém „co nemám to nepotřebuju“ a nechal (nejen) sněžnice v Praze.

První úsek po silnici probíhám v rychlém tempu a ne jinak je tomu v samotné obci Dolní Dvořiště kde míjím pouze jeden zkrachovalý penzión. Už to tady bylo posledně, jak říká můj prezident Zeman: „Neschopní ať zkrachují!“ Stále to nechápete? Dobře. Tak vám to tedy vysvětlím ještě jednou:

„Neschopní ať zkrachují!“

Miloš Zeman, 2020

Ehm.. Nechal jsme se trochu unést. No nic, můžeme pokračovat.

Prázdná dálnice

Hned za Dolním Dvořištěm se cesta mění v pěšinu zapadanou sněhem a stává se nepřehlednou. Lehce se bořím a k tomu začíná sněžení o kterém se žádná chytrá aplikace ani grafickým náznakem nezmínila. Na pončo to ale není a po té co minu zříceninu tvrze Tichá se počasí umoudří a z cesty se stane široká „dálnice“ protažená traktorem. Samotná zřícenina tvrze Tichá je jediná historická památka na mé procházce po Novohradských horách. A není to na rovinu žádná pecka. Momentálně je v rekonstrukci a já mám takový neurčitý pocit, že v rekonstrukci je asi už někdy od roku 1360 co byla poprvé zmíněna v historických pramenech.

Buďme upřímní – Novohradské hory nejsou rájem historiků a milovníků hradů, zámků či košaté středověké historie. Zdejší oblast nabízí převážně… nic. Tedy nabízí hlavně sama sebe, svůj les, přírodu ve své čisté formě. Stromy a … a dál ono nic. Už na začátku se cítím jako v Českém lese, v Sudetech, Rychlebských horách či nějaké odlehlejší části Krušných hor. V čase kdy je zavřeno vše a jediné kam se (zatím) smí je les jsou tato místa jasnou volbou pro každého kdo se chce vyhnout davům živých i mrtvých lidí.

Přede mnou se začínají zvedat relativně nízké kopce prázdné krajiny a já si začínám uvědomovat, že ačkoli je pátek zatím jsem nikoho nepotkal. A nepotkávám ani nadále. Jedinou známkou života je auto jenž mě míjí kousek za Janovou vsí. Ještě před ní si ze zájmem čtu ceduli o volně pobíhajících psech okolo místní farmy, ale kavkazy nečekám. A i kdybych čekal nemám tuto farmu jak obejít. Nakonec ale vidím jen pár hus na dvorku a historické cedule nabízející stanování či dokonce jakési občerstvení. To asi bude odkaz na podivné věci, které kdysi lidé dělali jak mi vyprávěla babička a jak jsem někdy viděl ve filmu – skupiny lidí na jednom místě popíjí jakési nápoje u stolů a mezi nimi se pohybuje další zvláštní osoba, která jim ty nápoje přináší a leckdy přináší i jídlo. Poměrně děsivá scenérie. Naštěstí je k vidění jen v oněch fantasy filmech a hororových thrillerech.

Za Janovou vsí už čeká jen čisté lesní prázdno. Původně jsem chtěl jít více po neznačených cestách, abych se vyhnul potencionálním davům. Ale vzhledem k tomu, že počet lidí je stále nula bez bázně a hany se ženu po oficiální běžkařské trase bez běžkařů i bez běžkařských stop. Ve tři odpoledne mám na chodeckém kontě něco okolo dvaceti kilometrů a dělám pauzu na vaření v krytém přístřešku pod Kolářovým vrchem. Chvíli před tím než jsem k němu dorazil si všímám že doma dle hesla „co nemám to nepotřebuju“ nezůstaly jenom sněžnice, ale taky termoska… Celý den je pod nulou a voda co jsem z nedalekého potoka nabral do láhve stačila zčásti chytnout ledovou krustu za slabou půl hodinku. No…lihu mám dostatek a termoska by zbytečně moc vážila. Vařím francouzskou polévku a pohrávám si s myšlenkou, že bych zde přenocoval. Ale ukončit dnešní chození po slabých šesti hodinách za světla? Nakonec se rozhoduju, že budu pokračovat dále a v půl čtvrté balím batoh.

Obtočím se kolem vrchu Kamenec (nejvyšší vrchol české části Novohradských hor), který si nechám na některý z jarních výletů, a již za šera minu památný Pohořský Zerav. Nebýt GPS ani bych si ho nevšimnul. Před zapadlou vsí Pohoří na Šumavě potkávám první lidi – dva anglicky mluvící běžkaře a o kousek dál zdravím tři trampy co mizí nocovat do lesa jako já. Cesta je stále dobře schůdná a tak nocí přicházím až pod vrch Myslivna a ve výšce bezmála 1000 m n. m. teprve začínám hledat místo na spaní. Něco přes 30 kilometrů překvapivě snadné trasy. Je něco po šesté kdy udusávám sníh a vztyčím teepee. Hodily by se mi sněžnice. Taky by se mi hodila lopata na úpravu ležení. A ocenil bych i smeták na očištění bot a návleků. Ale ze všeho nejvíc bych kurva potřeboval termosku! Lihový vařič se činí a půllitr čaje ze sněhu je na světě poměrně rychle. Akorát mě to samé bude čekat zase ráno… Ke spánku se ukládám po osmé s nadějí, že se mi podaří ráno brzy vstát.

sobota 9.1.

Žofínský prales

Po zamáčknutí budíku se hrabu do světa až před sedmou ráno. Převážnou část noci padal, navzdory předpovědi, sníh a občas mě probudil jeho sesun a šustění na tarpu. Většina mých večerních stop zapadala a začíná být zřejmé, že dnes by možná sněžnice nebyly úplně od věci. Uvidíme. Po útrpném vaření, nejdřív kaše po ní čaj, balím a startuji v devět ráno, asi tak o hodinu a půl později než jsem původně chtěl. Sníh sice připadl, ale stále se jde relativně dobře, některé úseky jsou pořád protaženy traktory lesních dělníků.

Rychle se blížím k hlavnímu cíli výletu – Žofínský prales. Skutečná perla zdejší přírody a nutnost pro milovníky původního lesního porostu, jenž před rozmachem zemědělství a organizovaného lesního hospodářství pokrýval valnou část střední Evropy. Dnes z něho zbyly jen lokalizované ostrůvky. A Žofínský prales je jedním z oněch ostrůvků. Nejstarší rezervace na pevninské Evropě vyhlášená roku 1838. Vyhlásil ji Jiří František August Buquoy a během doby své existence se její rozloha několikrát měnila. V současné době činí 97, 72 ha. Informací o tomto unikátu není na webu mnoho, já sám pouze opisuji ze stručného popisku na wikipedii. Samotný prales by měl být oplocený a nepřístupný, ale jak vidíte na fotografiích s údržbou oplocení si nikdo hlavu neláme. Stejně tak si nikdo naštěstí neláme hlavu s údržbou porostu za oplocením a původní ráz divokého lesa bez zásahu člověka zůstává zachován. Tak nějak mi to přijde, že o tento kus území nikdo nejeví valný zájem. Ostatně neočekávejte žádnou pecku, epické výhledy, bombastické scenérie… Nic takového zde k vidění není. Je zde jen kus obyčejného fádního a klidného lesa jak by vypadal nebýt lesního hospodářství a polního zemědělství. Nic víc, nic míň. Dovnitř se dnes podívat nepůjdu. Jednak se to úplně nesmí, jednak chci zase něco ujít. Je ale jisté, že sem se brzy vrátím.

Bez piva

Jak jsem již zmínil, před uskutečněním tohoto výletu jsem obepsal pár místních penziónů. Jedním z nich byla i Lesovna Žofín, kde se mi dostalo milé odpovědi a střízlivého zhodnocení situace ohledně výšky sněhu a (ne)potřebě sněžnic. Součástí emailové konverzace byla i informace o možném otevření okénka a pozvání na pivo. Jdu to tedy zkusit. Přímo k Lesovně seběhnu od Žofínského pralesa za 20 minut a je akorát půl dvanáctá, když si čtu cedulku Okénko otevřeno. Leč okénko je zavřeno a za ním sedí asi tři lidé s pivem. Na mé zaklepání ukazují cosi rukama, nohama… Obcházím tedy celý penzión, ale vše zavřeno… Takže buď jsem to nepochopil a nebo ukazovali ať vypadnu. Máme tady přeci Novohradský lockdown.. Popravdě jsem pivo samozřejmě nechtěl. Ve skutečnosti jsem byl akorát zvědavý zda zde opravdu bude otevřené ilegální okénko a já bych mohl splnit svoji občanskou povinnost a tuto skutečnost nahlásit! Jak ale koukám při focení – není zde signál – takže hlášení COVID zombie apokalypsy a podvratné restaurační činnosti či oznamování běžkařů bez roušek je zde značně komplikované. Poučení pro příště tedy pro každého uvědomělého občana zní – satelitní telefon a nebo aspoň vysílačku s sebou!

Les a rum

Po pár fotkách odbočuji na stezku podél říčky Černá a využívám její křišťálově čisté vody k vaření. Je to o něco rychlejší než ze sněhu. Nemám totiž zase termosku… Lehký sojový oběd a vydatná dávka čaje připravená na pařezu, který poslouží jako stůl. Je po poledni a v této části Novohradských hor se začíná objevovat jinde přemnožený druh člověka – běžkař obecný. Zde je naštěstí naopak vzácný, řekl bych, že trpí podstavem. Pár mladých holek mě nadšeně zdraví. Naopak za chvíli okolo prochází vytuněný ultralight backpacker s hypermoderním batohem na zádech a zachmuřeným sveřepým výrazem mi jen nevlídně pokyne a dál si to metelí v brázdě vyjeté od traktoru. Tak to se mi tedy nelíbilo. Na instáči vypadáte všichni rozzářený jako sluníčka a v reálu takhle? Do příště prosím o zlepšení a americký úsměv!

To nejlepší během mojí hodinové pauzy ale přichází nakonec – rodinka na výletě se zajímá o venkovní nocování a na mé stesky o zavřených okýnkách reaguje tím, že mi nabídne panáka rumu. Obvykle ho čistý moc nemusím, ale dnes nelze odmítnout. Navíc to není Božkov a posílení přijde vhod. No a i kdyby to byl Božkov…stejně bych neodmítl.

Hojná voda

Pokračování cesty přináší přímo lesní orgie. A také zvednutou výšku sněhu. Je ho už tolik, že by to klidně bylo na sněžnice. Tedy je to přímo mezi – vzít si je by se již vyplatilo, ale dá se to i bez nich. 50:50. Vypadá to, že v této části Novohradských hor sněžilo včera ještě o něco více než v okolí Myslivny a na jihu. Z chůze se stává pomalá zarputilá činnost. I tak absence sněžnic nelituji, většinu procházky by stejně plnily pouze funkci dvoukilového závaží a těch pár kiláků mírného boření překousnu. I běžkaři zde musí překousnout skutečnost, že o protažených tratích si zde mohou nechat jen zdát. A tak těch pár co během dne potkávám se taky pěkně zapotí při prorážení stop.

Dostávám se do další části zdejšího pralesa tentokrát s názvem Hojná Voda. Zajímavá je informace o složení lesního porostu v tomto nedotčeném úseku lesa – převažuje buk s příměsí jedle, smrku a javor klen. Sám nemám z estetického hlediska nic proti jehličnanům a smrkovým monokultůrám, nejsem si ani jistý zde je jejich až přehnané démonizování a odsuzování opravdu správné, ale vidět buk jako převažující strom v této nadmořské výšce je rozhodně zajímavé. Kdo ví, možná časem bude podobné složení dřevin běžné i v mnoha „nepralesních“ lesích.

Začínám trochu bloudit okolo této rezervace, asi se spíš než kontrole mapy věnuji zvedání nohou ze závějí. Nakonec se mi podaří vymotat na cestu směřující podél vrchu Vysoká do Hojné Vody. U přístřešku, kousek od studánky, je umístěna pamětní deska s pomníkem zapomenutému lesnímu hospodáři ing. Rudolfu Palečkovi o jehož činech google mlčí…

Rocková zábava

Přímo do vesnice Hojná Voda scházím po čtvrté odpoledne a na autobusové zastávce si čistím nohy od sněhu. Se zájmem si prohlížím historickou ceduli o jakési Rockové zábavě a můj mobil mi opět začne v kapse vibrovat nedočkavostí z možného oznámení této nepřístojnosti. Zábava! Podívám se na ceduli ještě jednou…4.9. 2020…historická. Moment. Nebylo už tehdy všechno zavřený? A tady přesně vidíte, že dobrý je zavřít to co je zavřený ještě jednou. Jo, kdybych já byl u moci tak s kapelou Kreden i memoriálem Jaroslava Janečka udělám pěkně krátkej proces. Příště sem snad přijdu a zasáhnu včas.

Zkoumám na mapě kam se dnes zašiju, možná Kraví hora, možná zapadnu někam podél některé z pustých rádobyběžkařských cest. Taky mi ale naskočil signál a idos ukazuje, že by odtud mohl být autobusový spoj do Prahy. Tedy do Nových Hradů. Nepřijde mi to moc pravděpodobné, ale během mého rozjímání bus skutečně přijíždí. Dám tedy přednost městským povinnostem a místo zítřejšího dopoledne pojedu už teď? Inu ano. Tedy zkusím to přežít. Při nástupu mě vítá zombie řidič bez roušky. A sakra. Dávám se s ním do družného rozhovoru – nadává na uježděnou silnici, což prý způsobili lidé, kteří vyrazili ve velkém do Novohradek na běžky. Ehm. Doporučuji změnit práci – třebas jít dělat řidiče do Bedřichova v Jizerkách… Anarchie následně dostupuje vrcholu, když mě vyzve, že si klidně můžu sundat roušku.

Pak se není co divit, že to v Nových Hradech vypadá tak jak to vypadá. Konec stejný začátku. Po hromadě mrtvých seniorů šplhám do lokálního vlaku a ani už nevnímám zápach rozkládajících se těl. Je to dobrý, tyhle mrtvoly ať si uklízejí místní popírači a chřipečkáři, já se tady s kopáním hrobů dřít nebudu. Ponurá a pustá budova nádraží Nové Hrady mizí v dáli a slábne i křik umírajících.

Průvodčímu s lebkou místo obličeje prosvítají přes nedostatečně nasazenou roušku kostěný zuby a jen se směje mému dotazu zda nebudeme mít zpoždění. Ne, v rakvi budeme včas starý pane.

Rychlý přestup v Českých Budějovicích a úprk přes Hlavní nádraží na tramvaj s partou zombie v patách. Rakev už je blízko!

* Veškerá podoba výše popsaných událostí s realitou je čistě náhodná a zakládá se na fikci. Stejně tak osoby zmíněné v článku neexistují a nebo se chovali úplně jinak. Pokud se někdo v popisu najde, jedná se o pouhou shodu náhod. Většina z děje se vůbec nestala a nebo se stala úplně jinak. Popravdě, nestala se vůbec. Celý příběh je fikcí a nezakládá se na skutečnosti. Děkujeme za pochopení. Vaše ministerstvo Pravdy.



Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *