Cykloturistika

Výpad na Svatba Fest a útěk z Bílých Karpat


Jsou prázdniny, léto, krásné počasí a lidé mají spoustu volna a dovolené. Taky jsou všichni mega šťastní, nadšení a celé dny tráví venku, letos pak z velké části u nás v ČR, protože za hranicemi řádí smrtící COVID 19 a ten jak známo kosí turisty po tisících.

Pro mě ale léto znamená jen moře práce, nechutný vedro a prodírání se davy rádobyturistů, kteří zaplavují jako kobylky celou krajinu. Nemám proto tolik času obrážet a vyjídat chaty kamarádů jako jiná roční období. A nemám na to ani moc chuť. Jednu výjimku ale na konci července přeci jen udělám. A ta výjimka se bude konat z toho důvodu, že ve Vyškovci, na hranicích se Slovenskem, proběhne malá soukromá akce s názvem Svatba Fest, která slibuje docela dost zábavy, štěstí, lásky a podobných nesmyslů, které mi jsou upřímně docela u prdele. Mám raději rozvodové party. Mou zábavou, štěstím a láskou jsou Bílé Karpaty.

Utajené pohoří skrývající se na dálném východě, které neláká na penzióny, hotely, elektrokoloběžky ani na nic jiného. S nejvyšším vrcholem, Velká Javořina, 970 metrů nad mořem, se vám bude i blbě machrovat před kámošema co se právě vrátili ze Sněžky či přechodu Šumavy a zbytek lidí co zdolává štíty velehor se vám rovnou vysměje. Ani na netu není k dohledání příliš informací o tomto nezajímavém a nudném kraji. Jindy sdílná wikipedie se omezuje na pár hesel a tak jeden z nejpodrobnějších popisů naleznete zde. Dozvíte se mimo jiné, že již v roce 1980 byla vyhlášena CHKO. A od té doby se naštěstí nic nezměnilo a zatím to nevypadá, že by se cokoli měnit mělo. Žádné velké peníze a dotace do kraje neputují a tak zůstává stranou velkého světa a dění. Takže zde nehledejte upravené asfaltky, altánky, širokou infrastrukturu ubytování a nehledejte zde ani lidi na dovolené. Člověk si zde může venku dělat takřka co chce. Ve vší ohleduplnosti k unikátní, turistickým ruchem nezasažené, krajině.

Původ samotného názvu Bílé Karpaty jsem nikdy nikde nedohledal, ale logicky předpokládám, že se jedná o vyjádření nadřazenosti bílé rasy nad vším ostatním. Cesta BÍLÉHO muže BÍLÝMI Karpaty může začít. K jejímu zdolání zotročím černé pneumatiky svého horského kola.

A teď už jedeme.

středa 29.7.

Na bleskovou otočku v tomto opuštěném, turismem nedotčeném, pohoří budu mít s bídou dva dny. Beru tedy kolo a plánuju trasu z části terénem a z části po přehledných cyklostezkách. Původní plán jsem ale nakonec nedodržel, ale o tom až později.

Chvilka ve vlaku

Ráno si dovolím přispat do pěti a z Prahy, hlavního nádraží, vyjíždím vlakem až po sedmé hodině ranní. Z československého rychlíku do Půchova vystupuji po pouhých čtyřech hodinách ve stanici Horní Lideč. Zde bych měl přestoupit na soukromého dopravce Arriva a posunout se asi 15 kilometrů do městečka Bylnice. České dráhy vygenerovaly zpoždění skoro patnáct minut a tak předpokládám, že Arriva bude už pryč, protože na přestup jsem měl minut asi pět. Vystupuji tedy s tím, že těch patnáct kiláků dojedu z kopce po silnici. Ale ne – navazující vlak stojí na peróně a moje nohy tak budou ušetřeny zbytečné námahy. Nemám lístek, protože jsem s přestupem ani nepočítal, ale průvodčí po mně žádnou přirážku nechce. Asi se dopravce snaží udržet cestující za každou cenu a za každou korunu. U mě dobrý.

Kolem nekolem

V cíli vystupuji krátce po pravém poledni, v žáru letního vedra kdy teplota v nížině stoupá ke třiceti stupňům. Brumov – Bylnice je malé městečko, ale v Bílých Karpatech se s počtem obyvatel cca. 5500 řadí mezi metropole. Myslím, že z turistického hlediska by mělo co nabídnout, ať už by šlo o koryto říčky Brumovky, zříceninu hradu Brumov a nebo městské muzeum. Život je ale příliš krátký a Česká republika příliš velká. Musím sednout na kolo a začít něco dělat. Čeká mě dlouhých 30 kilometrů, 900 metrů převýšení a v cíli bych rád byl ještě odpoledne.

Po krátkém silničním úseku si ve Štítné nad Vláří fotím kostel svatého Josefa, jen abych měl vyfocenou aspoň jednu architektonickou památku, a začínám stoupat po neznačených zpevněných cestách na hřebenovku s názvem Třešňová cesta. Na satelitní mapě vypadala cesta přehledně, v reálu už tak přehledná není a v závěrečném úseku se ztrácí. Nejsem prase a nebudu svou vahou ničit místní louky, sesedám z kola a vedu ho přes zarostlé mýtiny a úzké pěšiny. To se následujících 12 kilometrů opakuje ještě mnohokrát a rychlost mého postupu se blíží spíše pěší turistice.

Situaci také komplikuje skutečnost, že den před mým příjezdem zde vydatně pršelo a tak se cesty, které využívá těžká dřevorubecká technika změnily v bahenní lázeň. Bahenní lázeň je pak prokládána úseky, které by představovaly problém i pro sportovní jezdce, natož pak pro cykloturistu se spacákem na nosiči. Při pomalém a náročném postupu si ale člověk daleko více užije přírodu a konkrétně zde se může kochat nádherným smíšeným lesem s vysokým podílem buku ale i dubu. Bílé Karpaty totiž nebyly zasaženy výsadbou smrkových monokultur a prozatím se, ani v dnešní době klimatických změn, nepotýkají s kůrovcem. Smrk zde sice byl vysazen, ale zdaleka ne v takovém množství jako v jiných oblastech ČR. Zdejší lesy prokládané loukami s mnoha jedinečnými druhy rostlin patří mezi jedny z nejkrásnějších přírodních scenérií vůbec. A celková absence typického cestovního a turistického ruchu jejich krásu ještě umocňuje.

U česko-slovenského rozcestí Na Koncích jsem už docela v koncích, ale statečně se přes bahno, a po dalších úzkých cestách, hrabu dál.

Obtížná, ale krásná cesta končí až na rozcestníku Skaličí, kousek od vísky Žítková. Zde se objevuje silnice a já nasedám definitivně na kolo a kutálím se z kopce vstříc odpočinku a pivu. Jestli tedy nějaký najdu.

+

Ještě bych chtěl podotknout, že za celou cestu jsem potkal nula pěších turistů, nula cyklistů a čtyři dřevorubce.

Žítková

V obci Žítková žije momentálně 173 obyvatel. Její historie je poměrně mladá a založení se datuje na přelom 17. a 18. století. Vesnice architekturou, strukturou obyvatelstva ani přírodou kolem nijak nevybočuje z rázu Bílých Karpat. Ale i lidé, kteří skoro netuší, že nějaké Bílé Karpaty existují, často znají pojem “Žítkovské bohyně.“ Legendami opředené ženy ze Žítkové a okolí, které dokázaly léčit i nemožné, pomáhaly místním a samozřejmě prováděly i čarodějnické rituály. No prostě rakovina pro ně byla něco jako dětská rýma a ebolu vymazal výtažek z bělokarpatských bylin do pěti minut. Jediná nemoc, kterou by nezvládly je samozřejmě koronavirus…

Poslední z Žítkovských bohyní – Irma Gabrhelová – zemřela v roce 2001 ve věku nedožitých 96 let. O Žítkovských bohyních vyšlo několik knih, ať už se jednalo o román či o literaturu faktu na základě terénních výzkumů. Zpopularizování tohoto mytického fenoménu vedlo na čas k rozvinutí turismu v obci, aura nadpřirozena, podporována literárními díly, přilákala prý i davy turistů. Co si budem povídat, podobné mysteriózní záležitosti přitahují hlavně ženy a ty dokáží mnohé věci propagovat ve velkém.

Jaký je zde turistický ruch dnes, si ze své krátké zastávky netroufám odhadovat. Stavím v hospodě Sáva (neznačeno na mapě), která jinak funguje jako obchod či koloniál a dávám si jedno pivo na zahrádce. A pak ještě jedno. Během mé hodinové pauzy zde sedí akorát skupinka místních a pak přichází tři ženy středního věku, které jsou ubytovány v nedalekém penziónu. Penzión Žítková a Hotel Kopanice jsou dvě zařízení v této oblasti. To je asi tolik kolik jich najdete na Šumavě na jednom metru čtverečním. Jsme uprostřed léta a žádné davy nepozoruju ani když odjíždím.

Kdo by se o Žítkové bohyně chtěl zajímat blíže, nechť použije google a dostane se mu hromady informací. Já jsem přeci jenom chlap a tohle smrdí ezoterikou víc než je mi příjemný.

Cesta hrdiny

Okolo páté odpoledne svižně sjíždím na okraj Starého Hrozenkova (mají zde přímo muzeum poslední žítkovské bohyně holky!) a pak už mi Bílé Karpaty rázně připomenou, že mám dnes nastoupat 900 metrů. Táhlý kopec do Vyškovce se na začátku vesnice mění v takřka kolmý stoupák a to mu vydrží až na vrchol hřebene. Nejsem tady od toho, abych sportoval a tak v půlce sesedám a měním se opět na pěšáka.

Výhledy ale stojí za to, stejně jako informační tabule o cestě hrdinů slovenského národního povstání. Nejvýznamnější značená cesta na území Slovenska měří okolo 750 kilometrů a zasahuje i do ČR. Jinak se táhne od Dukelského průsmyku až po hrad Děvín na rakousko-slovenských hranicích. Vyjma poctě hrdinům slovenského národního povstání se na tomto místě nachází též pomník a pamětní deska pro 15 letců americké armády, kteří zde zahynuli 29.8.1944 kdy došlo k sestřelení dvou bombardérů.

Počítám, že se nacházím na jednom z nejatraktivnějších míst Bílých Karpat, jsou zde asi čtyři lidi a dvě auta. Takže dělám ještě pár fotek a utíkám z davu.

Party hard

Po krpálu nahoru následuje zběsilé padání vrstevnic dolů. Jedu krokem k cíli dnešní cesty – chalupě svých přátel, které jsem poznal…no do toho vám nic není.

Buď jak buď zajíždím nejdříve na cizí pozemek, kde mě ochotný pán bodrým nářečím naviguje na správné místo, a už jsem v cílové rovince.

Musím uznat, že je zde kouzelně. Tak kouzelně až zapomínám fotit a musím si pomoct textem. Neoplocený pozemek se skládá z louky, lesa, potoku, zahrady, části stavebního pozemku. Je zde rozestavěný dům, který ale prý bude sloužit pouze jako dílna a pak otevřená stavba k letnímu pobytu spolu s maringotkou. Dále pak dvě malé stavby ve kterých by se dala přečkat i zima. To vše bratru asi za 700 000 českých korun. Je to tady prostě terno kam se developeři jenom hrnou.

Skutečný dům budou ale Honza a Bára – mý dnešní hostitelé – teprve stavět. Honza a Bára mají krátce po svatbě a proto zde pořádají týdenní Svatba Fest. Netuším tedy co je k této osudové životní chybě vedlo, ale předpokládám, že mají rádi dramata, rozvody, půlení majetku, půlení psů atd. Rád se stavím ale i na Rozvod Festu. Co je zdarma, to mám rád.

Účast na akci je zatím okolo deseti lidí a čtyř psů, probíhá grilování na starých kamnech, ze slovenského rádia hraje pravěký hard rock, rozlévá se pivo a slivovice a další a další věci. Ale je jasný, že to hlavní vypukne až o víkendu. Já s hrůzou zjišťuji, že dnes budu muset spát venku! Je to pro mě trochu šok, přeci jen jsem zvyklý na all-inclusive servis, plnou penzi, masážní sprchový kout, wellness zábaly a teď tohle? Ale pro jednou jsem schopen to odpustit a jdu si na zahradu postavit svůj malý tarp. Bylo to děti ale naposled, příště snídaně do postele a tantrické masáže!

Jak čas postupuje, přituhuje v lehkovážnosti a mezi highlighty večera patří hygienické zářezy typu nafukování matrace asi osmi lidmi přes jeden ventilek nebo pití slivovice v deseti lidech ze tří panáků… Aby vás koronavirus zabil! No nevadí, zejtra si vezmu roušku a tím se vše srovná.

Zábava je v plném proudu, ale já vím, že mě zítra čeká druhá, delší část výletu a tak disciplinovaně odcházím v jednu ráno do postele – na karimatku. Odhaduju, že jsem měl 6 piv a 3 malý panáky slivovice. OK.

čtvrtek 30.7.

Alkotréninkový deficit

Budík na šestou se sice nepodařil, ale druhý pokus před osmou mě už probírá a začínám pomalu balit. Tedy, balil bych raději rychle, ale kocovina se začíná hlásit o slovo. Zatím je příjemný ranní chlad a stín, takže lehká bolest hlavy a žaludku se dá vydržet. To nic nemění na tom, že nemám dostatečný alkotrénink. Prostě piju jednou za čas a to se musí projevit. Je to stejný jako kdyby Messi chodil na trénink jednou měsíčně. Takhle to nejde, trénovat by se mělo každý den, je to otázka vůle a disciplíny.

Kolem deváté ráno se loučím s Honzou, Bárou a zbytkem osazenstva a proklatě lituji, že musím zítra do práce. Jak rád bych zde zůstal přes víkend a trénoval rezistenci vůči alkoholu a drogám! Navíc se o víkendu má rozjet elektronická jungle – drum’n’bass party a i když mám raději jiné žánry, přece jen by mě to docela zajímalo. Nedá se svítit, zítra je taky rok…

Útěk

Původní naplánovaná cesta mě měla vést přes Lopeník, Březovou, Strání, Velká nad Veličkou až do Strážnice. 60 kilometrů napříč Bílými Karpaty přes bývalé mlýny a pravěká hradiště. Převýšení necelých 900 nahoru, ale taky 1200 dolů a vše po cyklostezkách. Nic co by se za den nedalo na pohodu ujet líným tempem.

Jenže už při prudkém úvodním výstupu na Lopeník, který ukrojil tak dvě stovky převýšení, je zřejmé, že něco není v pořádku a musím udělat pauzu. No něco není v pořádku…jsem prostě ožralý, netrénovaný, prase s kocovinou.

Při klesání na Březovou je zle a musím udělat hodinovou pauzu v autobusové zastávce, v leže na lavičce…Při stoupání před Strání je jasný, že nejenže do Strážnice nedojedu, ale budu mít problém vůbec někam dojet. Dělám další pauzu v leže ve stínu. Bolest hlavy a žaludku násobí slunce. A tak u rozhledny U Křížku přichází prudká odbočka na Nivnice a Uherský Brod, která se nedá nazvat ničím jiným než prachsprostým útěkem, který se rychle mění v boj o život. Při klesání do Nivnice musím znovu padnout na záda do stínu. U toho mě hryže skutečnost, že není žádná pokročilá hodina a mě dnes unikne krásný cyklovýlet plný nádherné přírody. Touha po životě ale vítězí a já vím, že potřebuju ibalgin a klimatizovaný vlak.

Nakonec se zvládnu nepozvracet a v benzínce před Uherským Brodem si kupuju studenou, sladkou limonádu a jako dýžko nechávám svůj mobil. Naštěstí mě na to upozorní další nakupující a tak tohle dýžko stornuji a dávám normální, v penězích.

V půl třetí přijíždím do Uherského Brodu a hned vedle nádraží si v lékárně v obchodním komplexu kupuji ibalgin. Bolest ze mě sice už spadla a já lituji zda jsem se neunáhlil, ale při realistickém posouzení situace vím, že jsem nic jiného dělat nemohl. Kam se na tento extrémní výkon a zážitek hrabou ti nejhrdinnější polárníci a horolezci. Každýmu sportovci bych doporučil poctivý panáky slivovice v Bílejch Karpatech a pak mi ukaž ty svoje výkony!

Polykám preventivně jeden ibalgin a cítím se jako bych se znova narodil. Asi už tak po tisícátý.

Politická vsuvka

Ještě před zakoupením tohoto kouzelného léku se mi přihodila milá politická vsuvka. Potkal jsem staršího pána, který si vezl plný vozík potravin a lahváčů, a zaujal ho můj spacák a karimatka na kole. Bavíme se o Karpatech a Moravě. Pán zde bydlí 40 let, oženil se zde (je vidět, že i dřív dělali lidé chyby) a dle jeho vyprávění ze studentských let na učňáku, která strávil v Kuřimi, počítám, že je mu okolo osmdesáti. Je v dobré kondici a trochu kritizuje vyhlášenou moravskou pohostinnost. Rozhovor je zajímavý a i já odbočuji k negativnějším jevům ve společnosti. Abych nebyl úplně sluníčkový – v Žítkové v Sávě nepůsobil postarší barman úplně přátelským dojmem, ale spíš si myslím, že šlo o moje vnímání a mohl být jen společensky rezervovaný. Dřevorubci, které jsem potkal včera v lese pak vůbec neodpověděli na můj hlasitý pozdrav, no asi nemají v lásce, když jim cyklisti rozbahňujou cesty… Skutečně důležité charakterové vlastnosti se ale projeví až když jde do tuhýho. Na mysli mi vytanul příběh kamaráda Přemka, který v Bílých Karpatech absolvoval nějaký ten rok zpátky zimní vandr se svojí tehdejší přítelkyní a v holomrazu mínus dvanácti stupních je v noci vyhodili z několika hospod s tím, že tam mají soukromou party… Což mi vzhledem k tehdejšímu počasí nepřišlo úplně vstřícné. Ale člověk nikdy neví na koho narazí a vlídnost či naopak nepřátelství lidí se dá poznat jen při dlouhodobějším pobytu, ideálně bydlení, v dané oblasti. Dále se náš hovor stáčí na politiku kde si notujeme ohledně Václava Havla, pán kleje a vzpomíná jak ho párkrát potkal zlitýho pod obraz, já přizvukuju a rád bych mu chtěl doporučit tento web leč je mi stále lehce zle a zapomínám na to. Přileju tedy aspoň olej do ohně zmínkou o filmu Havel a táži se zda se s manželkou nechystají do kina shlédnout tento skvost a jasného držitele Oscara ve všech kategoriích. To spolehlivě spustí další kulomet nadávek. Pak si dáme ještě jedno kolo nadávek na Babiše a mně se zlepšuje nálada. Je to skvělá scénka dvou nezařaditelných lidí ve které se ztrácí stereotypy. Prostě starej punkáč a starej pán, co hodně viděl, nadávaj na něco co by měli milovat. Já asi Havla a on Babiše. Jenže nemít rád nic a nikoho je pro nás mnohem víc cool než aby si každý vybral tu svojí zaručeně správnou stranu a pravdu. Nakonec se loučíme, já utíkám pro ibalgin a na nádraží.

Slovácký expres mě nakládá do svých klimatizovaných útrob krátce po třetí hodině odpoledne a já jen smutně pozoruju vzdalující se krajinu, která ubíhá za oknem a mizí v dálce. Opouštím ani ne dvoudenní výpad do Bílých Karpat a vyhlížím víc volna, abych se brzo mohl ztratit na delší dobu v kraji, který si žije svým vlastním, neturistickým životem.

Chci to stihnout na sólo výpravě a ještě před Rozvod Festem!

Z druhého dne nemám ani jednu fotku. Veškeré fotky jsou neupravované, včetně té úvodní. Bílé Karpaty není třeba upravovat.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *