Cykloturistika

Českosaský tobogán časem a prostorem


Dvacet let letos uplynulo od vyhlášení našeho nejmladšího Národního parku České Švýcarsko. To by byl sám o sobě důvod ke sluníčkové oslavě a bombastickým prohlášením co všechno se za tu dobu podařilo zlepšit, jak se celá oblast rok od roku zotavuje, příroda se obnovuje, ale pořád to ještě není vono, protože přeci komouši jí před miliónem let tak zničili, že ještě bude milión let trvat než jí teď, v kapitalistickým ráji, dáme dohromady. I tak si ale můžeme připít na všechny hotely, který jsme tam postavili, na všechny cesty co jsme prokáceli těžkou technikou, na masivní nárůst automobilového turismu, na nová parkoviště a na všechny zákazy co jsme vymysleli. Tohle je Národní park. A kde je Národní park, tam není svoboda pro trampy ani pro punkáče, ale buzerace. A devastace krajiny. Výstavba atrakcí, značení cest, kácení stromů a snaha dotáhnout tam co nejvíc lidí, aby se měšec Národního parku plnil zlaťáky. Aby se měšce hoteliérů plnili zlaťáky. A aby se sypaly granty na výstavbu silnic a vůbec čehokoli, na co se sypat můžou. Na území ČR máme celkem čtyři národní parky. Určitě víte které a určitě víte, jak to v nich vypadá. Všude podobně.

Tohle tedy nebyl právě oslavný sluníčkový úvod zakončený velkolepým ohňostrojem všeobecného nadšení na monstrózní party na hotelu v Hřensku. Asi to je dost možná způsobeno tím, že sám moc sluníčkový nejsem a České Švýcarsko nepatří mezi mé extra oblíbené lokality. Jako vlastně mezi ně nepatří žádný z našich Národních parků. Jednou za čas si ale do nich nějaký ten výlet udělám. A jelikož v Národních parcích jsou – jak jsem psal výše – k dispozici desítky kilometrů buldozery upravených cyklostezek beru většinou kolo. To proto, abych využil to, na co současně nadávám. A taky proto, že na kole se líp ujíždí davům turistů. I když jak komu. Nejpomalejší cyklista na světě, v mém podání, může mít občas problém předjet i pěší.

sobota 27.6.

Na výletech do Českého Švýcarska startuji nejčastěji na jeho západní straně v okolí Hřenska. K tomu se později ještě dostaneme. Ale dnes udělám výjimku a dopravím se z Prahy do městečka Jablonné v Podještědí, na východní straně, a udělám si výlet přes část Lužických hor. Trasa Jablonné – Dolní Chřibská bude ve zdejším terénu tak akorát byť pojedu poměrně dost nalehko neb mě dnes čeká nocleh na chalupě u kamaráda Přemka. Na čtyřiceti kilometrech naberu bezmála sedm set výškových metrů. Tobogán může začít. Tobogán proto, že České Švýcarsko je proslulé nízkými vrcholy a skalními reliéfy, ale zároveň neuvěřitelně zvrásněnou krajinou a takřka naprostou absencí roviny. Jede se funět.

Ukrajinský hřbitov

V Jablonném v Podještědí jsem krátce po desáté dopoledne a jen mlsně obhlížím místo kde kdysi zřejmě byla nádražka, kterou ještě připomíná stará cedule s nabídkou nápojů a zamřížované vchodové dveře… Bejávalo.

Začínám se hrnout do kopce ke své první zastávce ve vísce Lada v Podještědí. Vesnice působí dojmem rekreační oblasti, ale opak je pravdou. 22 adres a 17 trvale žijících obyvatel jsou solidní čísla na tento region. Důvodem mé zastávky ale není samotná vesnice nýbrž hřbitov ukrajinských vojáků z první světové války. Jde o kulturní památku, pohřbeno 115 – 150 Rusů, Ukrajinců, Poláků, Rumunů a lidí neznámé národnosti. Hřbitov sloužil od svého založení roku 1914 pro zajatce z nedalekého tábora, kteří byli využíváni na práci v zemědělství. Umírali na zranění z války a různé nemoci jako byl třebas koronavirus…tedy tyfus. Tolik tedy praví místní historická tabule, která ale poněkud mate. Na škole nás učili, že během první i druhé světové války zahynul jeden opilý Rus, co se utopil v potoce, a jeden opilý Ukrajinec co se utopil vedle Rusa…a teď tohle? Možná by stálo za zvážení odstranění památníku a jeho nahrazení něčím stylovějším, musím se mrknout jakýho zde mají starostu a co by se dalo prosadit…

Zdržuji se zde poměrně dlouho, dokud mě nevyruší mladý zamilovaný pár, co si jde sednout na místní lavičku. Nebudu jim křenit a tak sedám na kolo a pokračuji po silnici dál.

Naděje

Cesta se táhne pozvolna nahoru, ale jede se dobře, už jenom proto, že nás nesportovce netlačí žádná výkonnostní aplikace. V Heřmanicích v Podještědí fotím pěkný kostel svatého Antonína a v blízkých Mařenicích neméně pěknou stavbu kostel svaté Maří Magdaleny. U něj se nachází další zajímavý hřbitov a vůbec celá barokní stavba vypadá velice okázale, ale já nemám dnes čas a přijel jsem hlavně za přírodou.

Další větší pauzu si dopřávám, po té co opustím silnici, u údolní nádrže Naděje. Postavená v letech 1937 – 1938, hráz o délce přesahující 91 metrů a celková zatopená plocha 1,2 ha. Původně byla vystavěna k pohánění místního mlýna a pily. Obojí ale zaniklo již v roce 1948 a od té doby slouží pouze k zadržování vody a ke koupání. V létě zde bývá plno a dnešek není výjimkou, takže pořizuji pouze pár fotek z větší vzdálenosti. Voda je pěkně studená, ale to v létě sotva někoho odradí, je po jedenácté a teplota vzduchu suverénně překračuje 25 stupňů ve stínu.

Chvíli ještě zkoumám jeden z mnoha vojenských bunkrů, které kdysi měly sloužit na obranu pohraničního pásma a dnes slouží jako odpadkový koš pro ubrousky a dámské vložky. To možná Němce zastaví spíš než kulometné střílny.

Pomník zbytečným obětem

Pokračuji směr pivo do železniční stanice Jedlová, ale ještě předtím sesedám z kola u Hraničního rybníka u pomníku zbytečným obětem. Ten se vztahuje k období divokého odsunu Sudetských Němců na konci druhé světové války a k vraždě šesti německých obyvatel Kytlic. Bližší info v odkazu na wikipedii úplně nekoresponduje s nápisem na pomníku kde se uvádí, že dva zabití byli členy SS. To nic nemění na tom, že se mi tento pomník líbí více než hřbitov ukrajinských alkoholiků a vypadá to, že v této oblasti starostuje někdo politicky korektnější. Jaká ale byla skutečnost, je vždy těžké určit, zvláště když skutečnost se mění každých pár desítek let dle toho, kdo je zrovna u moci a pokud možno v době kdy pomřou všichni pamětníci historických událostí, které jsou následně měněny. Jak praví klasik: „Historie je tvořena ze lží vítězů.“

Stísněnou atmosféru pak v současnosti doplňuje fotka pohřešované německé ženy, kterou zde také přiložím, byť to asi k ničemu nebude. Pro příště už tedy nebudu tolik honit kilobajty a něco provedu s nastavením foťáku.

Jedlová

Opouštím toto smutné místo a po červené turistické značce nadvakrát překračuji zazávorované železniční koleje, abych se v jednu odpoledne vynořil na železniční zastávce Jedlová u které funguje skvělá místní restaurace křížená s nádražkou. Podnik, jenž si zachovává ducha starých nádražek s moderním přístupem, dobrým pivem a jídlem. Obvykle tu bývá nával. Zvláště v létě. Čekal jsem nával i vzhledem k rostoucímu počtu turistů, které jsem po cestě potkával, ale skutečnost předčila moje nejhorší očekávání. Mám to štěstí, že je zde dnes závod horských kol a startovací místo je přímo před hospodou. Počty cyklistů jdou do desítek…dost možná do stovek. Obsluha v osobě staršího pána, který zde roznáší pivo asi 100 let je dnes ale posílena o dvě mladé brigádnice a vše rychle zvládá. Dávám si Svijany. A ještě jedny. Mám náskok, takže nakonec padnou tři piva, vydatný zevlující odpočinek na lavičce na peróně a odjezd až když na hodinách odbíjí třetí hodina. Fotku jsem žádnou neudělal. A i kdybych udělal, byli by na ní jenom lidi. Mrak lidí. Naštěstí je vedle hospody dostatek venkovních stolů a celá společnost se tak dokázala rozptýlit, takže to nakonec nebylo tak zlý a těsný, nakolik to zlý a těsný být mohlo.

Mokrá cesta

Dostávám se do nejkrásnější oblasti svého dnešního výletu. Podél rybníků a dalšího pásma bunkrů sjíždím na neznačené cesty a držím průměr pohybu nad hrdými třinácti kilometry v hodině. Za to by se leckterý devadesátiletý děda na Favoritu nestyděl!

Nahoru, dolů, po štěrkovině a přes závory se dostávám k jednomu z nejhezčích míst – studánce na Mokré cestě. Neoznačená, ale velice dobře udržovaná se skvělou čistou vodou. Lidé zmizeli a tak si můžu užít dlouho pauzu uprostřed přírody.

Po něm už mě čeká jenom poslední ostrý stoupák do vesnice Studený a následné skutálení se do Chřibské. Přes čtyřicet kilometrů, přes 700 metrů stoupání a ten průměr pohybu? No ten jsem přes třináct v hodině neudržel…

Na Stodolci

„Máte chatu? A mohl bych jí vidět?“ Tuhle otázku kladu velice často. Většina lidí, které znám má totiž chatu. Většina se ani nijak nezmiňuje jak k ní přišla. Prostě se chaty tak nějak objevují a lidé na ně jezdí. No, a protože mně se žádná chata nikde neobjevila, nezbývá mi nic jiného než se cpát na chaty dalších lidí.

K chatě přijíždím kolem šesté odpoledne a jsem zde sám. Přemysl se svojí přítelkyní plus další mladý pár jsou totiž na pěším vandru po okolí. Na alkovandru. Tedy alko hlavně pro Přemka, který mě během dne informoval pomocí SMS ve které hospodě zrovna jsou, kolikátýho má panáka, jaký pivo a že ostatní vůbec nepijou. S rozmachem turismu v Národním parku je zde hospoda doslova na každém kroku. Nádraží Chřibská, Rybniště, Tolštejn, Jedlová… Přátelé nakonec končí v Jedlové a pak se vlakem přesouvají do Chřibské k autu. Z Dolní Chřibské je to totiž na nádraží pěkných 7,5 kilometrů. Na chalupě jsou v osm a vyrážíme na jídlo do restaurace Na Stodolci. No, na lehké jídlo a pár piv v podobě Stodoleckého Lišáka, specialita zdejšího pivovaru. Večer zakončujeme s Přemkem stylově malým panákem Jeřabinky. To je další místní evergreen, ostrý panák domácí výroby. Další na playlistu je pak již komerčnější nabídka slivovic od Žufánka.

Můj kolega má ale už pro dnešek úkol alkovycházky bohatě splněn a zaujme tedy pozici na židli ve vaťáku ve stylu hospodského štamgasta z šedesátých let minulého století. Objednáváme petky piva na cestu a v deset se zvedáme. Bývaly doby, kdy v tomto podniku frčely party do časných ranních hodin a desítky Jeřabinek a Žufánků létali vzduchem. Ale doba stále postupuje a podnik je přetvářen a orientován na odlišnou klientelu než na staré či mladé alkoholiky. Prim hrajou rodiny s dětmi, bohatí Němci a další uvědomělé skupinky lidí, pro které je večerka v deset hodin večer otázkou bytí a nebytí. Šel bych do nějaký pořádný čtyřky…to by tu ale nějaká musela být. Prý dva kilometry na náměstí. Příště už to asi zkusím.

Po návratu na chalupu děláme ještě oheň. Fotky z chalupy ale nemám – ostatně přijel jsem sem kvůli Českýmu Švýcarsku, nikoli kvůli alkoholu!

neděle 28.6.

Od ohně jsem odešel v jednu ráno, ihned usnul a tak se mi budík na osmou podaří nezamáčknout. Odlehčuju kolo už úplně, sundávám i žlutou brašnu s náhradním oblečením a dnes pojedu takřka úplně bez ničeho. To je u seniorského cykloturisty mého ražení, který používá kolo spíše jako chodítko, než jako závodní stroj, velký nezvyk. Že by se konaly nějaké sportovní výkony? Uvidíme.

Köglerova naučná stezka

Startuji v devět ráno, opět s dostatečným náskokem, a šinu si to do kopce k vesnici Kyjov. Dnes mě čeká pouhých 37 kilometrů a převýšení zase zdravých 700 metrů.

Po sedmi kilometrech do kopce odbočuji v Kyjově na západ po Köglerově naučné stezce. Pravda, pojedu po ní asi jen 300 metrů. I tak je ale dobré ji zmínit, protože starší naučnou stezku v ČR nenajdete. Otevřena byla v roce 1941 a ve své době měřila 12 kilometrů od Vápenky u Doubice, přes Kyjov do Vlčí hory. Její autor a průvodce, Rudolf Kögler, amatérský přírodovědec a geolog, zemřel v roce 1949 a po druhé světové válce již k obnovení stezky nedošlo. Novodobá historie se začala psát až v letech 2003 – 2006 kdy byla stezka obnovena, v rozšířené verzi 20 kilometrů. Financováno částkou 160 mega, plus nějaký drobný, samozřejmě z fondů EU a ministerstvem kouzel.

Můj vztah k podobným projektům je značně rozporuplný. Na jednu stranu mě podobné stezky přivedly k lásce k přírodě, na druhou stranu jejich budování znamená neodvratný zásah do krajiny, často změnu rázu krajiny a ruku v ruce pak přichází větší množství lidí, protože upravené stezky jsou většinou doplněny výchozími body s parkovišti a penzióny. O často neprůhledném finacování ani nemluvě. Kdyby bylo na mě – stezky bych pouze značil turistickými značkami, sem tam umístil informační tabuli, ale určitě bych nerozšiřoval stávající cesty. Prostě bych zde nemohl jezdit na kole a maminky by si vyndali děti z kočárků na záda. Dnes je to už ale utopie, stav Národního parku odpovídá výrazu „park“. Hustota aglomerace stále stoupá a ustupovat již nelze. A to můžu být rád, že jsem tam kde jsem a nestojím teď právě ve frontě u Pravčický brány.

Turistický most

Já pokračuji po Křinické cyklostezce na Turistický most, záchytný bod, a dále na sever podél celé série ledopádů. Z nich nemám překvapivě ani jednu fotku – fotit ledopády v červnu jde docela blbě.

Cesty jsou pokryté převážně asfaltem a trasa ubývá nebývale rychle. Předjíždím a jsem předjížděn německými turisty, kočárky, rodinkami…a chvílemi si připadám jako na pražské trojské cyklostezce. Ani to mi ale nebrání dělat pauzy a ocenit krásu zdejší pahorkatiny. Aby bylo jasno – sám ani z geologického hlediska tuto oblast příliš rád nemám. Líbí se mi spíše hory typu Šumava, Karpaty, táhlé hřebenovky, louky a lesy. Tobogán, či horská dráha, v Českém Švýcarsku jsou poněkud únavné, zákoutí temná, jeskyně vlhké, skalní převisy na mě působí nevlídně. Ale uznávám, a dokážu ocenit, jedinečnost těchto míst. A to i přesto, že skály jsem skoro žádný nenafotil a to tady jsou všude. Ale je pravda, že skály a převisy si člověk užije spíš pěšky než na mém cyklistickém chodítku.

Pochod smrti

Před vískou Brtníky se se mnou tobogán opět zhoupne do nepěkného převýšení, ale následnou odměnou je pak rychlý průjezd z kopce po asfaltu celou obcí. Ovšem ještě předtím dělám delší pauzu na svačinu během které kolem mě neprojde, ani neprojede, nikdo. Totiž, za turistickým mostem se moje cesta mění z asfaltu ve štěrk a hlínu a vede skutečně divokou přírodou podél Vlčího potoka. Stačí trochu ostřejší kopec, neupravená cesta, a po lidech se ihned zapráší. Jako se hmyz stahuje za světlem, stahují se lidé za asfaltem.

Zdržovat se v Brtníkách nehodlám. I tak musím udělat pauzu o kus dál při focení zvláštního historického domu s výrazným křížem na zahradě.

Kolem vyhlášené hospody U Oty ale jenom profrčím a se solidním časovým náskokem sjíždím lesem k Památníku pochodu smrti. Pomníček, ke kterému překvapivě moc lidí nechodí. I starý pán, co sem přijel na motorce, se diví, že se na něj chci jet podívat. 6 Čechů, jeden Polák a jeden Francouz zastřeleno stráží SS při pochodu z tábora Schwarzheide do Krásné Lípy 23.4. 1945. Inu, po tomhle výletu se budu muset mrknout na víc starostů ve zdejším kraji. Zase se mi to trochu nezdá! Ještěže zde není žádnej hrob opilýho Ukrajince…

Za pomníkem mi Národní park nezapomene výstražnou cedulí připomenout, že je zde zakázáno dýchat.

Na Tokáni

Mám dobrý čas, není ani jedna a můj hlavní dnešní cíl – nedávno vyhořela lovecká chata Na Tokáni – se rychle blíží.

Fotím si ještě Vlčí desku, která odkazuje na doby, kdy zde vlci byli stejně běžní jako lidé a jejich plachost byla asi na úrovni komárů. Až doma ale zjišťuji, že jsem nejspíše přehlédl z druhé strany skály její českou verzi. Pokud tam tedy ještě je, jak ukazují mapy.cz na fotce z roku 2013.

Na dalším rozcestí, Dlouhé cestě, mi České Švýcarsko rázně ukáže svoji kopcovitou tvář v plné parádě a moje průměrná rychlost začne opět padat k seniorským hodnotám. Jeden kopec vzdávám s tím, že ho rychleji vyjdu než bych ho vyšlapal na kole. Prudké vzedmutí krajiny připomínají spíše výstupy na skály než cestu a bez pár nadávek se to neobejde. Ještě jeden prudký stoupák pod Vraním vrchem a už se plazím Na Tokáň.

Legendární místo s neslavným koncem. Z Lovecké chaty zbyly jen dva zděné komíny a momentálně je zde jako slabá náhrada pouze stánek s pivem, který obsluhuje mladá brigádnice. K požáru došlo 22.5. 2020 a oheň zlikvidoval budovu v kompletu. Nejde jenom o škodu na majetku a penziónu, ale i o historickou ztrátu. O příběhu chat Na Tokáni si můžete přečíst zde. Z celkového počtu pěti chat shořely dvě. Dle odkazu, který uvádím má ale Tokáň s požáry už svoje zkušenosti. Na oficiálních stránkách ostatně visí pouze konstatování, že chata je v období červenec – září mimo provoz z důvodů plánovaných oprav. Plánované opravy zde sice zatím žádné nevidím, ale je klidně možné, že chata znovu vstane z popela. Ostatně, když jsou peníze, všechno jde. Zpráva o požáru proběhla několika médii, ale tím vše utichlo a jaká byla příčina totální devastace dvou staveb se už nikdo nedozvěděl. Špatná elektroinstalace, nehoda, úmysl se snahou shrábnout prachy za pojistku…? V regionu je prý lépe o požáru nemluvit.

Naproti této nešťastné události ale ožila hospoda o pár desítek metrů dál, která již vypadala na úplné vyklizení, ale nakonec se našli nový lidé, kteří se jí ujali. Dávám si tedy pivo a smažák na zahrádce, nic jiného mě nenapadlo, a se zájmem sleduju černající oblohu. Už cestou sem chvílemi občas začalo mrholit, ale teď to vypadá trochu jinak. Očekávám, že se buď vyleje naprostý kýbl a nebo se naopak nestane vůbec nic a černočerná mračna se rozpustí stejně rychle jako se shlukla. První varianta se ukáže být pravdivou a já rychle sbírám půllitr a klidím se ze zahrádky dovnitř společně s ostatními hosty. Naštěstí zde není takový nával jaký kdysi býval. Kýbl vody se vylejvá ani ne deset minut. To jsem měl tedy docela štěstí, vzhledem k tomu, že s sebou samozřejmě nemám pláštěnku. Na druhou stranu jsem celý oblečen v parádně upnuté umělé hmotě, takže bych zase rychle uschnul.

V hospodě jsem se nakonec seknul na dvě hodiny, protože jsem neodolal pár Plzním. Díky tomu ale potkávám Přemka s přáteli – sedli si u stánku vedle spáleniště po té, co absolvovali kratší pěší výlet zakončený kýblem vody, který se jim podařilo přečkat pod převisem. Stavím se tedy ještě na jedno a u té příležitosti si udělám aspoň zběžnou fotku toho, co zbylo z tohoto místa. A budu zvědavý, co zde najdu za další rok.

Poslední kopec

Po té je čas se rozloučit a nastartovat svého hliníkového oře. Jednak není dobré pokoušet se dalším pivem rozhodit cyklistickou motoriku, jednak mě začíná tlačit čas. Pokud budu chtít stihnout vlak zpět do Děčína, a posléze do Prahy, v nějakém rozumném čase, měl bych se již vrátit na chatu pro zbytek věcí.

Do Chřibský je to fofr z kopce, ale přes veškerou snahu jsem se ani dnes přes magickou hranici průměru pohybu 13 kilometrů v hodině nedostal. Hele, já příště tu GPS ani tachometr brát nebudu a napíšu, že jsem měl průměr pade. Vyřešeno.

V chalupě si udělám rychlý čaj, posbírám věci a mám 45 minut na to, abych urazil 7,5 kilometrů na nádraží s převýšením 182 metrů. Moment…cože? 182 metrů? Takže dneska budu mít asi 45 kiláků a k tomu 900 vejškovejch? Zbytečný nadávat. Šlapu jako buldok, ale při posledním stoupáku k nádraží už proklínám Český Švýcarsko i za to za co nemůže. Představuji si jaké to tady asi muselo být pro starousedlíky v minulém století. Pro ty, kteří pracovali ve vesnicích či přilehlých městech v okolí. Vidím takovej rok 1950, auto má tak jeden ze sta, takže půlka Dolní Chřibský, co nemá to štěstí, že maká v místní sklářský továrně, vyráží na kole nebo pěšky 7 kilometrů do kopce na nádraží. A pak se pozdě odpoledne vlakem vrací, aby si to další den celý zopakovali. Děti tohle absolvují do školy. A nejhorší na tom je, že to ani nemůžou večer nikde nasdílet… Dost výletů v čase.

Nakonec to stíhám jako to jistě stíhali i naši předci, akorát ve vlaku jsem tak zmatený, že si zapomínám nasadit roušku.

poznámka pro čtenáře z budoucnosti: V roce 2020 došlo ve světě k tomu, že se vymyslel smrtící vir s názvem COVID–19 aka koronavirus, který zabil na NOVĚ a ČT24 cca. 90 % světové populace. Že jste o něm nikdy neslyšeli? No to se nedivím, když zabíjel jenom v televizi. Každopádně se kvůli němu musely nosit roušky, které způsobovaly dušení a přenos jiných, mnohem závažnějších infekcí. Nenošení roušky v prostředcích hromadné dopravy pak bylo trestáno zveřejněním vaší fotky na facebooku a blokací vašeho premium účtu na pornhubu.

Přestup v Děčíně již zvládám bez komplikací a v rychlíku mám štěstí na spolucestující. Dvě holky středního věku mě ubezpečují, že všichni můžeme sundat roušky. Počkáme tedy než nám průvodčí zkontroluje jízdenky a pak dáme průchod nezřízené anarchistické rebelii.


A to je vše přátelé…

Tedy mohlo by to být vše kdyby v Českém Švýcarsku nebyla ona bohatá síť cyklostezek a kdybych tam tedy občas nejezdil. Takže když zde na úvod článku bylo zmíněno Hřensko, doplním retrospektivně, s krátkým komentářem, další tři trasy v srdci Národního parku, které jsem absolvoval na podzim, necelý rok zpátky. Vy, co nejste senioři, a zvládnete rychlejší průměr než 13 kilometrů v hodině, si je můžete sloučit do jedné.

Výlet proběhl 19. – 21. 10. 2019, opět s přespáním na masňáka na chalupě. Kdo má chalupu, musí se mnou počítat.

Děčín – Chřibská

Zásadní omyl a černočerná hrůza, černější než Černá brána. Tuhle cestu nikomu nedoporučuju.

Pohodových 14 kilometrů po rovině z Děčína do Hřenska by šlo urazit i vlakem. Na místě je přívoz, který vás převeze na druhou stranu řeky Styx, které se zde říká Labe. Na druhé straně čeká čisté peklo lemované stánky s nejbizarnějšími tretkami co si jen dokážete představit. Asfaltová silnice vede do táhlého nekonečného kopce a cca. každých 5 minut vás předjíždí autobus a každých deset minut motorový vláček. Kdo by z cyklostezky číslo 21 snad sjel na sever, může lehce skončit v bodě ze kterého není návratu – v Pravčické bráně. Za Vysokou Lípou se už situace sklidňuje a dostanete se na normální Václavák, nikoli na Václavák na kterém se slaví Silvestr jako u Pravčické brány. K vidění spousta zajímavých věcí a já do dané cesty zahrnul Černou bránu. Nenápadná atrakce, ale lepší přístup je čistě pěšky, v případě kola považuji za samozřejmost ho vést a nechovat se jako traktor.

Pokud se vám Černá brána bude zdát málo atraktivní, můžete si jí doma prohnat několika filtry, jako jsem to udělal na instáči já, a je možný, že z toho pár lajků vytřískáte. Níže v galerii pak vidíte jak to tam vypadá doopravdy.


Okruh přes Hinterhermsdorf

Okruh v rámci chataření se zajetím do Německa, malebná víska Hinterhemsdorf vypadá jako většina německých vesnic, jako namalovaná. Trasa částečně kopíruje můj nedělní okruh přes Brtníky, ale pak míří více na západ. Za vidění stojí hlavně oblast při klesání z Hinterhermsdorfu a zbytky osady Zadní Jetřichovice. Je to už zase pěkný tobogán, oblíbených 700 metrů nahoru na ani ne 35 kilometrech. Bohužel jsem neudělal víc fotek, ale vzhledem k tomu, že je neupravuju, stejně bych s nima nikoho neoslnil. Pro fotografy je ale podzim v Českosasku jako stvořený k pořízení pěkně perverzních kýčů se spadaným listím v hlavní roli.


Chřibská – Děčín

Tuhle cestu jsem jel párkrát ještě na trekovým kole (stejně jako jsem párkrát jel na trekovým kole z Prahy až na Chřibskou, to je prostě jiná cyklistika) po silnicích. Ale mít horský kolo je v Českém Švýcarsku mnohem lepší. Dostanete se pak třebas na místa jako Dolský mlýn. Zřícenina z šestnáctého století se proslavila natáčením pohádky Pyšná princezna, ale i dalších filmů. Nejlepší vidět na živo ve všední den, mimo sezónu. Ale i v říjnu v neděli zde byl naprostý klid. Už cesta ke mlýnu byla prázdná a od mlýna jsem potkal jednoho člověka. V těžkém terénu má výhodu ten kdo se nestydí kolo do kopce od mlýna vyvést. Kdo se stydí, ten si mákne, ale zase nabere kondici a bude líp vypadat v uplým cyklistickým dresu. Škoda jen, že mlýn byl opuštěn v roce 1945 a dnes z něho zbývají jen ruiny. A i ty brzy zmizí v toku času.

Při sjezdu do Děčína je lepší místo hlavní silnice použít pro přejezd Labe Tyršův most. Výhodou odjezdu z Českosaska je hlavně to, že obvykle budete klesat. Cesta do Děčína ze srdce Národního parku je pak také jedna z mála variant kdy nenaberete bizarní převýšení a navíc bude převažovat klesání, což je v této oblasti málo vídané.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *