Vandry v ČR

Alkovandr vrací úder: hrůzný stařec, Jan Žižka z Brd a indiánský teepee z Japonska v Jizerkách


Hrůzný stařec je údajně slavná povídka od autora jménem Howard Phillips Lovecraft. Nevím tedy na kolik slavná, ale ke mně se její sláva zatím ještě nedonesla, takže jsem o ní v životě neslyšel. Na netu je k dispozici na youtube v audioformátu a jelikož se jedná už o pěkně vousatou záležitost je k mání i volně k přečtení na několika webech.

Proč se o ní ale zmiňuji v předvečer zimního výletu do Jizerských hor? Inu – čas tomu chtěl, že jsem se pár dnů neholil a tak mi na tváři vyrostlo lehké strniště, které přítel Přemysl okomentoval na autobusovém nástupišti Černý most překvapivým výkřikem – „hrůzný stařec se vrací!“

Nesmysl, jak je vidět níže na fotkách, jedná se jen o lehké, lidskému oku stěží postřehnutelné, chmýří.

pátek 13.12.

Venerologická hygiena

Pozdní start autobusem z Prahy do městečka Desná je ovlivněn mým dopoledním zubařem a Přemkovou návštěvou venerologie (nebyla to venerologie, ale urologie! to ale hrůznému starci splývá – pozn. Přemysl). Zatímco já mám zasviněné zuby z nezdravého životního stylu a cigaret, Přemek má zasviněný penis z Tindru. Naštěstí žijeme v jednadvacátém století plném moderních lékařských technologií, takže po dentální hygieně a venerologickém očistci stíháme autobus v 15:00 a krátce po páté hodině odpolední přistáváme, již za naprosté tmy, v Desné.

Zde zjišťuje Přemysl, že jsem zapomněl jednu z nejzásadnějších částí výbavy – láhev chlastu. Sám je vybaven na poctivý alkovandr placatkou Ardbegu, irskou whisky v petce, skleněnou lahví Jack Daniels a čajem s Morganem. Nezbývá mi tedy než v místním marketu zakoupit půl litr Božkova a konečně můžeme začít stoupat k Jizerce.

Cesta vede zvolna po červené značce podél mnoha vodopádů. Ty ale nemáme šanci spatřit. Je noc a od začátku výletu vytrvale sněží. Ostatně dle předpovědi má padat sníh a posléze déšť se sněhem celý víkend. Deště se bát ale nemusíme, jsme v Jizerkách, našich nejsevernějších a nejstudenějších horách, je půlka prosince a celou dobu se budeme pohybovat ve výšce okolo 1000 metrů nad mořem.

Teplota se zatím i o 500 metrů níže drží těsně pod nulou. Letmý pohled na sněhové zpravodajství nám před vandrem odhalil, že brát sněžnice opravdu nemá cenu – zavřena je většina sjezdovek a paběrkují i běžkaři. Já se ale na sníh těším a doufám, že hlavně v sobotu a v neděli nám svatý Petr zasype hlavy, vousy a penisy pořádnými závějemi.

Nešlape se mi ale právě ideálně, mám pocit, že se mi stářím jaksi zvětšily nohy a mám problém vybrat si do svých bot ty správné ponožky. A dnes jsem zvolil špatně – malé ponožky = odřené paty. Není ale čas brečet, protože Přemysl pospíchá do hospody mílovými kroky. Je totiž po čtyřicetidenním alkoholovém detoxu a to znamená jediné – má zpropadenou žízeň.

Pod Bukovcem

Peklo alkovandru se roztápí v půl deváté večer. To je hodina kdy otevíráme dveře první hospody, na kterou jsme po deseti kilometrech narazili. Přímo v Hospodě na Jizerce máme ale smůlu neb je nám sděleno, že „tak maximálně jedno pivo.“ Není sezóna, málo sněhu, žádný běžkaři a prý to v jiných knajpách lepší určitě nebude. Přemák láteří, ale nevzdává se a přebíhá hned naproti k Chatě pod Bukovcem. Bingo. Milý výčepní nás hned zve dál, ať se připojíme na party, kterou rozjeli ubytovaní hosté. Pivo a panáky tečou proudem. Nejdřív pár piv, panáky Tullamorky, pro Přemka gigantická svíčková, další piva, další panáky a… a pak už NIC.

Co se dělo – nedělo, těžko odhadnout. Že to nebylo nic milého, zachycuje jen pár fotek a jedno hrůzné video, hrůznější než snad sám hrůzný stařec…

Indiánské teepee z Japonska

Zpátky ven, napospas přírodním živlům, se dostáváme někdy po jedný ráno. Já nevnímám, zabit panáky. Přemek, ač nemá po detoxu trénink, si ale vede dobře a určuje cestu, kterou jsme si v hospodě naplánovali – chystáme se zakempit kdesi mezi Jizerskými rašeliništi v místě, které nespadá pod Národní přírodní rezervaci. Mám pro tento účel s sebou v batohu přichystané podivuhodné indiánské teepee. Tedy, jedná se pyramidový stan, vyráběný v Japonsku firmou Locus Gear. Je to prostě kus plachty bez podlážky o rozměrech 2,8 metru x 2,8 metru a 1,7 metru do výšky, který se staví na dvou spojených trekových holích. Jde tedy o jednu z nejjednodušších staveb vůbec. Ovšem ne pokud jste právě na alkovandru, nemáte natrénováno a obrátili jste půl láhve mizerný whisky. Můj kamarád je ale v dobré koordinační kondici a i ve tmě a sněhové vánici teepee bleskově staví. Sotva nějak rozdělám karimatku a spacák, padám do spánku a jen nevěřícně zírám, jak nám uprostřed stanu hoří malý ohýnek… Ne, tohle vážně není akce, na kterou jsem chtěl brát věc, co stála v přepočtu z indiánských japonských jenů na koruny, asi devět táců. Ale je pozdě. A vůbec, třeba se mi to jenom zdálo.

sobota 14.12.

Jan Žižka z Brd

Ráno hrůznější večera. Tak by se dalo nazvat probuzení kolem deváté ráno a následné hodinové ležení v bolesti v již bdělém stavu. Nevadí mi, že jsem označen za ubrečence, potřebuju ibalgin, nebo drogy a nebo obojí. Nemám ale ani jedno a tak nezbývá než vstát a podívat se na jakém krásném, odlehlém, místě jsme postavili náš podivuhodný stan.

„Hele, támhle je stan!“ Výkřik prvního turisty, druhého a smích dalších. Aha, tak odlehlé místo to zase není, ale kdo ho měl sakra včera se třema promilema najít? Když vyjdu z teepee koukám, že první rekreační chata je od nás tak 200 metrů… Čert to vem, tady nejsme na vojenských Brdech, kde by lítal šmíráckej dron a fízlové se hojili na dvacetiletých dětěch co si přišli do lesa zakempovat a zasouložit. No, ono se taky o poznání lépe buzerujou a pokutujou dva vyjukaný skoro teenageři, co přišli do lesa za romantikou, než ožralý hrůzný stařec a Jan Žižka ve vlněném brnění.

Proč Jan Žižka? Protože člověk sedící ve stanu naproti mně má na sobě oblečený bizarní oblek z vlny, anorak, jenž připomíná středověký oděv husitských bojovníků. Celá tahle komedie, co stála pět litrů a hodí se hlavně na maškarní retro vandry s old school trampy, váží bratru 2,5 kg. V popisu téhle předražené sešité deky stojí: „nic pro gramaře.“ To jsou poměrně slabá slova. Ne, tohle není ultralight, tohle snad ale není ani ultraheavy. Přemek na moje pochyby ale nedá a tvrdí, že se jedná o nejlepší věc, která se hodí úplně na všechno. Dnes v ní hodlá celý den jít. „A večer v ní rozdělám oheň jako na Brdech, pořádnou fatru!“

Tak to hodně štěstí, odtuším, obleču si klasickou péřovku a jdu sbalit teepee. V noci sněžilo, ale jen lehce, pyramida je odvětrána dvěma otvory na vrcholu i tím, že byla postavena kousek nad zemí, žádná kondenzace se tedy dnešní ráno nekoná a i přes náš večerní, podroušený, stav jsme zůstali pěkně v suchu.

Goráčovka chudých

Jak se na poctivý alkovandr sluší, na další cestu vyrážíme až kolem poledne a máme tak před sebou celé cca. 4 hodiny světla. Přemák si na sobě nechává vlněné brnění, já sundávám péřovku a natahuju větrovku. Tu zase nevěřícně pozoruje můj spolualkoholik. „No co vole, nemám prachy, tohle je goráčovka chudých!“ Goráčovku chudých ani skutečnou goráčovku prý nepotřebuju, mám si pořídit středověký anorak…

Něco na tom možná ale bude. Dnes poměrně hustě sněží a stále je značné vlhko, teplota nechce spadnout níž než dva stupně pod nulou a ke slovu tak posléze musí přijít moje zelené pončo. To vhodně dotváří už tak docela pekelnou image – hrůzný stařec v dlouhém plášti s kapucou a Jan Žižka ve vlněném hábitu (viz foto). To stejné si dost možná myslí i první běžkaři, kteří vyrazili okusit čerstvý sníh a sem tam nás míjejí ve svých pestrobarevných hypermoderních outdoor uniformách. O žádné davy se ale rozhodně nejedná.

My nikam nepospícháme, navzdory tomu, že jsem si na dnešek přezul vhodnější ponožky a jde se mi o dost lépe. Jenže stále žehrám na kocovinu a mám tak opět důvod ke šněčímu tempu. A tak se spíše kocháme krajinou, prvním pořádným sněhem v Čechách a děláme odbočku k rašeliništím, která ale v zimě zase neukazují tolik ze svého jarního a podzimního půvabu.

Vysokohorská přirážka

Směřujeme rozvážnými kroky historických postav ke Smědavě. Kdysi proslulá legendární hospoda, toho času předělaná na odosobněnou moderní jídelnu pro davy víkendových turistů, je dnes zavřená. Jo, málo sněhu, málo běžkařů…kde jsme to už jenom slyšeli?

Naštěstí máme po cestě ještě jedno občerstvení – nesmrtelnou boudu Promenáda. Místo se skromnou nabídkou čajů, piva, panáků, nealka, sušenek, párku v rohlíku a dalších nenáročných pochutin. Z čelní strany otevřené okýnko, z druhé strany pak vchod dovnitř kde je malý prostor se stolem kde se člověk může usušit. Přemlouvám Přemka, ať si sundá anorak a jde taky dovnitř, ale odmítá s tím, že by si svůj oděv hodně těžko oblékal zpátky na sebe. On totiž lehce během vlhké sněhové vánice ztěžkl. I když…je možný, aby oblečení, které váží 2,5 kg, ještě ztěžklo? To je snad už nemožný ty vole.

Dovnitř jdu tedy sám, dávám si několik čajů, párek v rohlíku a svým skuhráním vysomruju na jednom z lyžařů růžový prášek ibalginu. Přemysl do sebe v klidu láme lahváče Krakonoše a horkou čokoládu s irskou whiskey a svoji anabázi zde zakončujeme společným panákem griotky. Nechali jsme zde pěkných pár korun, protože jak hlásá nápis štítku: „Ceny zboží zde určuje zákazník. Platí jak je spokojen. Může zaplatit až po konzumaci.“ To je pěkné a člověk se samozřejmě nechce nechat zahanbit přítomnými německými běžkaři, kteří se zde zastavují v hojném počtu a mávají eurama…takže výsledkem je, že prachama vážně nešetříme. Co by na to ale řekl pan Andrej a EET?! No, asi to stejné co lesní stráž hrůznému starci a Janu Žižkovi v teepee. A asi by se dočkal i stejné odpovědi…

Fatra jako na Brdech

Naše kroky se posunují pomalu jako husitské vojsko obtěžkané výzbrojí. Já mám velký batoh s docela nízkou váhou, Přemek malý batoh plný těžkého vybavení, mezi nímž, jak se posléze dozvím, vyniká třebas pilka, prkýnko, ocelový ešus, několik nožů a nově i jeden lahváč s Krakonošem.

Pod Smědavskou horou se vydáváme na východ po neznačené Pavlově cestě, na které není ani stopa po běžkách a zacházíme do lesa hledat rovinu pro naši pyramidu. Vhodný plac se nachází poměrně daleko od cesty a postavení stanu zabere jen chvilku, dnes mi ruce nesvázala whisky.

Je sotva pět odpoledne a Přemák ožívá. Chce splnit svoji výhrůžku o fatře jako na Brdech. Já sám nejsem příznivec dělání ohně kdekoli, je to příliš pracné, není to dobré pro les a nic mi to ani ve výsledku neříká. Nechci mu ale kazit radost, takže oblékám péřovku a jdu mu pomoct aspoň nanosit něco málo dřeva. Samotné rozhoření ohně za pomoci lihové tablety trvá déle než půl hodinu, ale jak jednou hoří je vyhráno. Jediný problém je, že veškeré dřevo je zmoklé a promrzlé na kost a obaleno námrazou – pro otop lze tak použít pouze menší větve, které než chytnou, se samovolně v ohni vysuší. Přemek tasí svoji příruční pilku made in Japan (Japonsko asi dneska frčí ve všech oborech) a pár větších suchých větví se mu podaří odřezat. I tak jsme ale většinu času závislí na mravenčí práci neustálého ulamovaní drobné zmoklé „sušiny“ a nekonečného přikládání.

Janu Žižkovi z Brd to ale náladu nekazí a ujímá se vaření. Mám zde parádní odlehčený ešus z titanu z Japonska (odkud jinud taky), který se ale nesmí používat na přímém ohni, ale je vhodný hlavně pro lihové vařiče. Ten je zamítnut a vaření na ohni se bude odehrávat na Přemkově těžkém ešusu z oceli. Nejprve voda na čaj s rumem a pak jídlo – kus kus s kuřecí polívkou a Babišovou klobásou. Skvělá směs, která musí chutnat každému.

Já sám úplně nadšen nejsem – jiskry z ohně nejsou to ideální pro moji péřovou bundu a tak musím spíše než sedět na karimatce hlavně postávat a vyhýbat se případným poletujícím žhavým částicím. Navíc mi ze začátku ani nevoní chlast. Hlavně jsem odvykl Jackovi a Božkovskému rumu. Posléze mi ale náladu zvedne půlka Krakonoše a hlavně placatka Ardbegu, která zůstávala až doposavad mimo centrum dění. Poctivá desetiletá skotská whisky se správným poměrem jódu a kouře se přesně hodí k hudební diskotéce pouštěné z obou telefonů, která se rozeznívá Jizerskými stráněmi po osmé hodině večer. Moderní americký folk punk se střídá s prastarým hardcorem a zlatým hřebem večera je pak Záviš se svým posledním populárním albem „Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti.“ (Já dodám: Ani na venerologii.)

Přemek je nadšen z hudby i ze svého obleku, který si, na rozdíl od mé péřovky, jisker nevšímá a nevadí mu ani mokrý sníh. Sice bude sám o sobě vážit už tak dvojnásobek původní váhy…ale je fakt, že kdo by to u ohně na alkovandru řešil.

Malá, soukromá, ohnivá, Brdská party v Jizerkách končí asi hodinu po půlnoci za houstnoucího sněžení. Odebíráme se do teepee a usínáme dobře naladěni. Já s vírou, že další den nepřinese kocovinu dne předešlého.

neděle 15.12.

Nemusí sněžit, stačí, když prší

Můj budík se rozeznívá před devátou, ale z vyhřátého spacáku se mi nechce. Navíc ani není proč, je jasné, že dnes se taky nepředřeme, i když se hned od probuzení cítím fajn a žádný ibalgin ani jiné drogy potřeba nebudou. Přemysl je na tom ale hůře. Dnes jsme si role vyměnili a žehrat na následky radostné alkoholové noci bude on.

Nejdřív zjišťujeme, že v noci sněžilo docela nad plán a náš stan byl od země skoro do čtvrtiny výšky zasněžen. Bez problémů vydržel a sníh odstraníme nadzvednutím plachty zevnitř. Jelikož ale utěsnil spodní odvětrávání, máme na stěnách kondenzaci. Není to nic hrozného, ale trochu brblám, když se o ní otřu v péřovce. Jan Žižka v anoraku se o to opět nezajímá…

Balíme opět jako husité za středověku…i když…kdyby byly husité za středověku 15.12. v Jizerských horách pod Smědavskou horou, nejspíš by teplota byla hluboko pod mínus dvaceti. 15.12. 2019 mě ale pohled na teploměr, pověšený z venku stanu, děsí. A nasírá. Dva nad nulou. Na teepee k ránu dopadal slyšitelný sníh s dešťem, posléze déšť se sněhem a teď, v deset dopoledne, déšť. Déšť, který bubnuje na plachtu stejně, jako bubnuje v létě v kempu někde na Lužnici. Proklínám všechny svatý Petry.

Jan Žižka z Brd z toho má legraci a směje se i Hrůznému starci. Trochu se mu i ulevilo od kocoviny. Já láteřím a vyčkávám. Když déšť ustane, nadšeně zahlásím: „Počasí se konečně umoudřilo.“ Odpovědí je mi Přemkovo pokárání a další sprška od letní Lužnice.

Nakonec se mi podaří vyčíhnout okamžik bez deště a sbalit stan, i tak se ale na závěr rozprší a já musím urychleně měnit péřovku za pončo. To vše pod pobaveným dohledem vlněného brdského trampa.

Teplý potok

Vydáváme se na kluzký sestup do Teplého potoka. Pardon, do Bílého potoka. Ale vzhledem k tomu, že hned při sejití prvních 200 výškových metrů vidíme na krajinu bez sněhu, kterou duje čerstvý teplý vítr, bylo by možná na místě přejmenování. V Bílém potoce není bílé vůbec nic, což mi dosvědčí i Přemák překvapivou rasistickou průpovídkou: „Kamarád kamaráda tady učil na základce. Černý děti v Bílým potoce.“ Zajímalo by mě tedy, příteli, jak tuhle nedělní chvilku xenofobie budeš vysvětlovat svým kamarádkám z Romea či bývalým dívkám na Tindru nebo dokonce svojí současné přítelkyni… (Tak samozřejmě že se nejednalo o xenofobii, ale konstatování faktu. Stejně tak jako každý nemůže být Němec, nemůže být ani každý bílý, nebo černý že áno. Mimochodem ano, již měsíc nejsem OČULem!! – pozn. Přemysl) Seš někdy horší jak hrůzný stařec.

Samotná naše nedělní trasa by byla velice pěkná. Ale déšť, moje negativní pocity z něj a Přemkova kocovina nás dost limitují, takže nakonec mineme památník spadlých letadel s pomníkem pilotů a nijak se nezdržujeme ani u křížů na neznačené stezce u Černé stěny – Richterův, Preisslerův, Schmidt-Gustlův. Ke každému z nich se váže zpravidla tragický příběh. Ty si můžete přečíst i ve zkrácených verzích na mapy.cz. Sám se k nim doufám někdy vrátím v rámci nějakého serióznějšího výletu. Na Pavlově cestě jsme však v místech, kde nevede turistická značka, narazili na jeden kříž s vyobrazením jakéhosi starce, který není značen ani v mapách ani nemá žádný popis události, která by se k němu vztahovala. Ale člověk na něm je mi zatraceně podobný. Jizerky ostatně svým způsobem tak trochu patří hrůzným starcům.

Okolo šesti set metrů již po sněhu není ani památka a zůstává jen nereálnou vzpomínkou, která se nám možná zdála stejně jako ohýnek v teepee, déšť v prosinci v tisíci metrech nad mořem v ČR, fatra na Smědavské hoře nebo Jan Žižka ve vlněném brnění zpívající Záviše.

Přemysl ještě dole stalkuje na netu místní hospody a volá majitelce Restaurace Poledník, aby nám otevřela, že máme chuť na pár piv, než nám pojede vlak. Ochotně mu vyhoví a tři studená piva v Teplém potoce nám přijdou vhod.

Samotný vlak do Prahy obnáší dva přestupy – v Liberci a v Turnově – a celková doba cesty je bezmála čtyři hodiny. Mně to ale nevadí, beru to jako horskou daň, vysokohorskou přirážku. Stejně jako zpoždění 10 minut společnosti Arriva, jenž převzala vlakovou trasu Turnov – Praha od Českých drah. No ani mi nevadí, že to zpoždění bylo nakonec 20 minut. Cestu jsem si zkrátil pár loky Jacka. A ani ten mi nevadil.

Satan vem vlaky i s Jackem, vraťte nám mráz!

Přibližná trasa lenošení na mapě:



2 komentáře u „Alkovandr vrací úder: hrůzný stařec, Jan Žižka z Brd a indiánský teepee z Japonska v Jizerkách“

    1. Kennedy říká:

      Zdar! Díky za komentář, jsem docela překvapen, že mi tady fungujou 🙂
      Takže po vítězném souboji s wordpressem se snad časem dokopu i k nějakejm serióznějším článkům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *