Cykloturistika

Seniorská vyjížďka na Smrk


Tři dvanáctky po sobě. Bohužel nikoli ledově vychlazené Plzně, která by zchladila moje staré, létem sesmahlé tělo, ale tři dvanáctky v práci. Galeje za které si můžu sám, měl jsem se líp učit, to bych touhle dobu seděl v teple kanceláře, ťukal do noťasu za sto táců čistá ruka a nebo – ještě líp – se válel kdesi na Floridě a jen sem tam kontroloval přes burzu stav svého podnikatelského impéria. Jako to ostatně dělá většina lidí v mém okolí. Není ale nad to si sám nad sebou občas pobrečet a poslední těžce vydělaný peníze utratit za chlast, cigarety a automaty. Zážitky něco stojí.

Ale občas se člověk musí odreagovat i trochu jinak. Sportem. No dobře, takovou náhražkou za sport. Parodie na cyklistiku v mém podání. Zatímco většina lidí v mém okolí dosahuje na internetových fórech neuvěřitelných výsledků, co se týká snad všech statistik, průměrnou rychlostí počínaje a převýšením konče, já se motám v časech, které by stěží obstály na seniorské Olympiádě. O technice jízdy na mém trekovém kole koupeném před třemi lety za pár korun ani nemluvě. Jediné pozitivum mého dvoustopého společníka je snad pouze jeho barva. Princ na bílým kole, skřet na bílým kole. Snažte se mě nesejmout až mě někde potkáte jak si to hlemýždím tempem šinu po silnici.

Pro konec srpna jsem si za svůj cíl vybral provařený nejvyšší vrchol české strany Jizerských hor – Smrk – na kterém jsem byl již asi stokrát. Ale je to blízko a nemíním se sedřít.

Velice přibližná trasa výletu ( protože mapy.cz trochu blbnou s trasováním):

středa 29.8.

Polykání kilometrů

Startuji pozdě ráno ze stanice metra Vysočanská. Představa časného vstávání ve čtyři hodiny padla a jsem rád, když se mi podaří dopravit na místo někdy okolo sedmé. Úvod cesty si zbytečně nekomplikuji a směřuji po přehledné hlavní silnici přes Brandýs nad Labem a Mladou Boleslav. Cesta to není právě parádní, ale dnes potřebuji spolykat pár kilometrů, abych měl na zítřek náskok.

Teprve za Mnichovým Hradištěm opouštím hlavní silnici a přes Osečnou a Chrastavu se dostávám do svého dnešního cíle – Nová Ves. Zde si již užívám krásu podhorské oblasti kde začíná převažovat les nad zemědělskou a industriální krajinou, která panovala v okolí Mladé Boleslavi. Leč krása přírody je lehce narušována několika závěrečnými převýšeními u kterých pěkně kleju. Teplota si zase usmyslela stoupat směrem k tropické třicítce a to není nic co by moje zimní srdce vítalo. V Chrastavě provádím regenerační pauzu a kupuji si mega nezdravou barevnou limonádu u místního Vietnamce.

Není ani čas nic moc fotit, chci dorazit v rozumný čas na svoji dnešní zastávku – vesnice Nová Ves a přilehlá osada Růžek jest domovem mojí kamarádky Kateřiny a jejího manžela Tondy.

Na místě jsem krátce po třetí hodině odpoledne. Cca. 120 kilometrů, s převýšením něco okolo 1500 metrů, za necelých 8 hodin včetně pauz a průměrná rychlost pohybu lehce pod 20 km/h. To nejsou právě hodnoty za které mě mladí, nabušení, adrenalinový jezdci pochválí. A nejsou to ani hodnoty, kterými bych oslnil nějakou fitness girl moderní doby. Mohl bych to zkusit omluvit skutečností, že s sebou na nosiči táhnu spacák z těžkého, nepraktického, dutého vlákna, karimatku a pár nesmyslů v brašně, ale obávám se, že tím bych spíše jen přilil olej do ohně nepochopení. No, uvidím co mi kluci a dívky na fóru napíšou až nasdílím svoje hodnoty ze Sporttesteru. Teda z GPS… Dobře, nic sdílet nebudu, stejně to kurva neumím a byl bych pouze rozcupován davem sportovců, kteří na kole dosahují lepších hodnot než Ferrari.

Nechám toho a půjdu se raději věnovat svému nudnému adrenalin free životu.

Koně a koníčky

Po krátkém hledání Tondova a Katčina velkopanství přistávám u nich na pozemku. Pěkný dům obložený dřevem a pár skromných hektarů přilehlých pozemků. To je pěkný kontrast s mým nulovým majetkem ke kterému jsem se zvládl propít na prahu čtyřicítky.

Manželé zde žijí již…již asi tak dlouho jak dlouho se na severu tyčí Jizerské hory. Katka je vášnivou chovatelkou dvou koní, kteří pilně spásají veškerou vegetaci pozemku a zastanou tak velice praktickou funkci živých sekaček. Tonda je zase zdatným truhlářem, který maká jak šroub, aby poplatil koníčky své ženy a playstation svých dvou čtrnáctiletých synů, kteří na patře právě svádějí krvavou virtuální řež a zachraňují svět pravděpodobně před útokem jakýchsi monster. To ještě netuší, že nejnebezpečnější monstrum právě přijelo.

Rychle se vysoukám ze svého elastického sexy cyklistického oblečku, dostanu pivo a jdu si splnit bobříka odvahy. Totiž – ještě nikdy v životě jsem si nepohladil koně. Dnes mám tedy premiéru a po chvíli se mazlím s pěknou hnědou klisnou, která se věnuje westernovému ježdění. Nabídku na svezení ale s díky, a s děsem v očích, odmítám. Pro začátek mi úplně stačí tohle. Bílý valach už až tak mazlivý není a vetřelce na svém území pouze blahosklonně ignoruje.

Jsem vděčný, když tahle zkouška odvahy skončí a můžeme se věnovat pivu, pár zdravotním panáčkům a ještě zdravotnějšímu tabáku.

Doraž ho!

Jak se večer chýlí, je na čase zaobírat se spánkem, Katka ráno vstává do roboty, je u všech pracujících totiž všední den. Jsem vybaven – starý, těžký a mizerný spacák mi na nocleh na zahradě v srpnu stačit bude. Trvám totiž na spaní venku neb synové mých přátel mají dnes též návštěvu – dalšího teenagera – a tudíž je pokoj pro hosty obsazen. Potíž je, že Tonda trvá na tom, že jejich návštěva byla neohlášená a v klidu se i ve třech vejdou do jednoho pokoje, případně se chlapec vyspí na pohovce na chodbě. Já mám prý přednost. Marně protestuji a jsem odvelen do pokoje s dekou, polštářem, měkkou postelí a s pohostinstvím. Kluci mě jen kysele pozorují, ale posléze se vrací zpátky k playstationu.

Hraní videoher mě nechytlo ani v mladém věku a asi ani nikdy nechytne. Nadšení jiných lidí chápu. A chápu ho i v noci. Kdysi jsem tedy pařil NHL a to občas i do pozdních hodin a pěkně nahlas. Dnes je ale nahlas jakási zombie střílečka. Zvuky z beden se mísí s nadšenými výkřiky dopívajících dětí… „Máš ho!“, „Oběhni ho zezadu“, „Teď ho ubodej“, „Střílej“, „Doraž ho!“, „A je po něm“… Mám většinou tvrdé spaní, takže mi nevadí ani kulometná palba a masová jatka všeho co se na obrazovce jenom pohne. Spokojeně usínám s vědomím, že planeta je v dobrých rukou a děti, budoucnost národa, se postarají o celosvětový mír.

čtvrtek 30.8.

Horská cyklistika

Ráno vstávám až kolem osmé a dáváme si s Tondou lehkou snídani, než se rozejdeme po svých povinnostech. Katka už je dávno na ranní směně, Tonda vyráží do své dílny a mě čeká výšlap okolo 1000 metrů.

Copak o to, cesta přes Oldřichov v Hájích dál na sever letí jako splašené trekové kolo. Zastavuji se naproti Hausmance U Kozy, která je ale ve všední den zavřená a tak pokračuji do Hejnic, kde si kupuji lehké občerstvení a sacharidový dopink na výstup.

Je to sice jenom dojem – ale někdy mám pocit, že pokaždé když lezu na Smrk, něco se stane. To něco je samozřejmě změna počasí. První část cesty po turistických značkách a zpevněných cestách probíhá relativně v pohodě, mám moře času a tak si užívám svůj seniorský styl jízdy. Na Věžní cestě ale veškerá legrace končí. Mlha, mrholení, vítr a teplota padá ze včerejších bezmála třiceti stupňů strmě k nule. Čas ulevit si pár peprnými nadávkami mezi kterými pozdravím několik turistů spěchajících dolů. Já se plazím nahoru. Ano, plazím, protože v lehké námraze, nulové viditelnosti a po děravé cestě se jet nedá. Dalo by se, kdybych tady měl horský kolo a ne trekovýho chcípáka na silničních pláštích. Silniční pláště používám jako každý vetchý senior z důvodu nízkého valivého odporu na silnici, tedy z důvodu své lenosti. Jak by se mi teď hodily aspoň o centimetr širší gumy…

Pět Konrádů prosím!

Na vrcholu své oblíbené hory, a schován pod rozhlednou, jsem někdy v půl pátý. Třicet kilometrů za 7 hodin, to bude možná rekord v hlemýždích závodech.

Je to sice jenom dojem – ale někdy mám pocit, že pokaždé když lezu na Smrk potkám pána s koněm a se psem, který sem vozí pivo a drobné občerstvení. O víkendech to chápu, ale ve všední den a v tomhle nečasu? Dáváme se tedy do řeči a hned si od něj koupím jednoho Konráda (a nezůstane jenom u jednoho). Dříve prý vlastnil firmu s autobusovou dopravou, dokud do jeho života nevstoupil infarkt z přepracování. Následně vše prodal a dnes má dva koně, jednoho psa a vozík s Konrádama. Život nyní si nemůže vynachválit. Ještě pár let zpátky jezdil na Smrk s autem s nápisem „Pivo až na Smrk“, ale to mu zpráva Jizerských hor zatrhla. Zahořklý z toho ale není, byť cesta s koněm trvá o dost déle. Momentálně má jednu starší klisnu, která zaučuje mladého hřebce. Oba koně se během našeho rozhovoru, proloženého konzumací Konrádů, způsobně pasou na louce vedle rozhledny.

CK Mandala

Je to sice jenom dojem – ale někdy mám pocit, že pokaždé když lezu na Smrk nepotkám nikdy žádný samotný holky. Vlastně mám pocit, že nikdy nepotkám žádný samotný holky. Stejně tak moji přátelé, na tom se shodneme všichni. Pokud člověk narazí někde na babu, vždycky má s sebou buď přítele nebo je v nějaké skupince dalších lidí (chlapů). A dnes…je to jiné.

Sotva se za koňským pivním spřežením mlha zavřela, vynořily se z ní dvě děvčata – Petra a Sylva. Samy dvě putují na pár dní pěšky přes Jizerky a dnes jejich nocleh vyšel na Smrk. No a jelikož polovinu útulny pod rozhlednou zabrala již s předstihem partička mladých Poláků (ano, dvě holky a dva jejich chlapci, takže klasika), na nás zbyde ta druhá.

Obě holky jsou pěkně zcestovalé zvláště pak po jižních exotických krajích, jak je dnes časté, ale zvládají i studenější podmínky. Jejich výbava v podání top nafukovacích karimatek nejmenované Irské firmy a luxusních péřových spacáků trochu neladí s mojí pěnovou alumatkou a zmuchlaným dutým vláknem, ale což. Jsem docela rád, že budu mít společnost a hlavně – až budu tohle někomu vyprávět, nikdo neuvěří! Potkal jsem na cestě dvě samotný baby a nocoval s nima na Smrku!

Po dlouhém rozhovoru se dozvídám, že obě příležitostně pracují jako průvodkyně pro CK Mandala. Jsem tedy opatrný s narážkami na Ezo svět, ale Petra mě vyvede z přecitlivělosti: „Jo, se mnou pořád jezdí nějaký ezopaní, to je cestovka přímo pro ně.“ Ezopaní?!? Teda kdyby tě tak tvůj zaměstnavatel slyšel…

S půlnocí se ještě jdeme podívat na rozhlednu, ale je to marný pokus, obloha je pod šedivými mračny a mlhu bychom si mohli krájet k večeři. Usínáme před půlnocí.

pátek 31.8.

Mandala selfie

Ráno požírám jenom rychlou čokoládovou tyčinku a nemám času na zbyt. Dnes sice budu klesat, ale od šesti večer se vracím otročit na noční směnu do fabriky a vlak v Turnově není za rohem dveří rozhledny.

Loučím se dojatě s oběma dívkami a sedlám svého bílého oře. Začátek je opět seniorsky pomalý a silniční pláště kodrcají po kamenech společně s mým pozadím. Aspoň se vyčasilo a zvedá se i mlha. Konečně se dostávám na asfaltku a fičím z kopce na rozcestí Předěl. U místního jezírka si ale potřebuji akutně odskočit a ještě se občerstvit druhou snídaní. Pauza to není dlouhá, ale i tak stačí na to, abych potkal – znovu Petru se Sylvou. Dohonily mě ze Smrku, i když vyrážely později a i když nemají kola. Tak to jsem asi zase až tak nefičel. Využijeme tedy této příležitosti a děláme si společné selfie (pro kámoše samosebou, ať puknou závistí!).

Kostel nejsvětějšího srdce Páně

Po druhém dojatém loučení s holkami už musím začít brát dnešní den více vážně, přidat do pedálů a ukázat co ve mně je. Tedy spíše co je v mém kole, které svižně padá dolů a zanechává za sebou stovky výškových metrů. Projedu okolo penziónu Peklo – no neubytujte se – a přes Josefův Důl se kutálím dál.

Za zmínku v tomto skoro závodním tempu (na závody seniorů bych se dnes možná ale vážně aspoň kvalifikoval) stojí snad jen vesnička Horní Maxov s kostelem nejsvětějšího srdce Páně. Mám slabost především pro hrady i některé zámky, kostely mě až tolik nezajímají, ale tento novogotický bonbónek jakoby měl jakési zvláštní, těžko popsatelné, kouzlo. A to navzdory tomu, že se nejedná o žádnou prastarou budovu – postaven byl v roce 1910. Kostel byl od roku 1999 postupně rekonstruován a dnes vypadá velice reprezentativně. Škoda, že přístup do něj ve všední dny pochopitelně není možný.

Dělník ve dne, dělník v noci

Nakonec stíhám, s menší rezervou, vlak v Turnově ve 14:44 a ve čtyři vystupuji v Neratovicích. Po dnešních padesáti kilometrech z kopce mě čeká ještě dvacet kilometrů po rovině do pražské Troji. Dělničina předchozích tří dnů se chýlí ke konci a začíná noční šichta. Ta se doufám bude odehrávat ve stejně pomalém stylu jako moje jízda na kole. Seniorský život se mi začíná zamlouvat.

A hele – fakt jsem na cestě potkal dvě samotný holky!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *