Vandry v ČR

Až nás bude drtit Talisker


Český les. To je pojem, ve střední Evropě a především pak v naší vlasti, sám o sobě. V českém lese se však obvykle vyskytuje velké množství Čechů i jiných lidí a vysoká zalidněnost kazí samotářům a asociálům život. Ale je český les a Český les. Druhý jmenovaný nechává na zalidněnost ČR zapomenout a to dokonce i v krutých červnových vedrech, a o víkendu k tomu. Pohraniční pásmo, které se táhne v délce bezmála osmdesáti kilometrů podél hranice s Německem, připomíná zemi nikoho – no man’s land. Její území protínají bývalé armádní stezky z doby hlubokého komunismu a nad vrcholy hor, a zchátralých radarů, se vznáší hrůzu nahánějící démon ze skotských vřesovišť – Talisker. Běda tomu kdo se s ním setká a padne mu do spárů. Za jeho vyvolání můžu – jak jinak – já osobně…

pátek 15.6.

natezko.cz

Tento víkendový vandr byl naplánován opět ve dvou. Já a král ubrečenců Přemek, oba vybaveni nezbytnou lahví od whisky. Zatímco král ubrečenců zvolil levnou Bowmore (to, že tahle skvělá singlmaltka stojí jen 800,- z ní ještě nedělá žádnou plívu! – pozn. Přemysl), s rašelinovou příchutí a kouřovým ocasem, u mě dostala přednost vyšší skotská kvalita jménem Talisker – podobné, ale ostřejší chuti. Zatímco Přemkův batoh o objemu 35 litrů se váhově vešel pod sedm kilo, moje skromná pětasedmdesátilitrová krosnička byla vybavena pěkně natěžko. Nesmyslně objemný spacák Prima z dutého vlákna, bunda vhodná spíše do Skandinávie než do letních Čech, pončo, které se v zemi, kde prší jednou ročně, nikdy nepoužije, obří čelovka a další kupa nesmyslů, které samozřejmě během celého víkendu ani neopustí batoh. Pouze zaručí, že se člověk pořádně pronese a je vděčným terčem nevěřícných pohledů mladých horských závodníků, kteří počítají každý gram. Brzy o tom nejspíš budou založeny nové webové stránky, doména natezko.cz je totiž kupodivu volná (už, ne vole, teď jsem si jí regnul – pozn. Přemysl).

Těžký ale nebude jen můj batoh, obsah alkoholu v lahvích, počet kilometrů, ale těžký bude už samotný úvod.

Oldschool stalking

Vlak do Chebu startuje těsně po půl třetí odpoledne a už na nástupišti si Přemysl vyhlídne sličnou mladou dívku s tím, že se s ní pokusí seznámit v kupé a nabídnout jí lok svojí rašelinové whisky. Tento postup, v době tinderu, online seznamek a sociálních sítí, označuje termínem oldschool stalking, prostě šmírování jako za starých časů, prý se tak lidé kdysi, v době kamenné, seznamovali.

Rezignovaně otvírám plechovkovou Plzeň, zakoupenou v trafice na nádraží, a přemýšlím, zda bych si na vandry neměl vybrat jiného společníka. Třebas nikoho. O chvíli později už ale sedíme v kupé s onou dívkou a posléze k nám přistoupí ještě skupinka cyklistů v důchodovém věku. Láhev Bowmore začíná ihned kolovat a pár loků si překvapivě dá i stalkované děvče, které ještě netuší, že bylo stalkované. Holka je to pěkná, ale vždy u těchto přepálené krásných typů žen trpím neblahým pocitem, že tam kde Bůh velkoryse přidal na kráse exteriéru, musel zákonitě ubrat v interiéru hlavy. Jenže…tento pocit se tentokrát vůbec nepotvrzuje. Ba úplně naopak, slečna vystudovala filozofickou fakultu, a i když to bývá často kritizovaná škola, je velice sympatická se širokým přehledem a dá se s ní úplně suprově bavit. Čumím jako blázen a v duchu proklínám pár životních škod. Škoda, že začínám být už pěkně nalitej, škoda že je každá sympatická holka sto let zadaná, škoda, že vypadám jako skřet z Mordoru, škoda, že nemám víc svalů, škoda, že nejsem víc namachrovanej (aspoň jako Přemák), škoda, že jsem nesmělej zoufalec, škoda že nemám prachy a škoda, že žiju… Hovor se volně stáčí k mému oblíbenému filmu Fight Club, který patří i mezi její oblíbené… škoda, že kurva nevypadám jako Brad Pitt… Přemysl z toho má akorát tak srandu a mé nářky později komentuje sdělením, že mi na tento vandr předává žezlo krále ubrečenců. Tento víkend budu mít tu čest být sebelítostivým chudákem žehrajícím na nešťastné lásky a nepřízeň osudu. Nemůžu se dočkat.

Úmrtí ve vlaku

Zatímco hovor plyne, a Bowmore teče, vlak nejede. Zpoždění nakonec nabíráme pouhých deset minut, přichází průvodčí a s úsměvem nám sděluje, že se někomu udělalo špatně a došlo k úmrtí ve vlaku. Naštěstí dle regulí českých drah připadá na jedno úmrtí deset minut, aby mrtví zbytečně nenarušovali jízdní řády. Celé kupé, včetně cyklistů v důchodu, se tomu směje. Jo, i čas na smrt je striktně vymezen časovým limitem a já doufám, že i moje smrt jednou někoho dokáže pobavit.

Až tě bude drtit Talisker…

Do Chebu přijíždíme na čas, zpoždění z úmrtí se strojvedoucímu podařilo smazat, a jelikož alkovandr se nesmí flákat, vyrážíme ihned do hospody. A to navzdory tomu, že Přemyslova Bowmore whisky už z poloviny zeje prázdnotou. Naše vystalkovaná spolucestující je ochotna jít s námi na jedno pivo. Whisky, a pivo, mi stoupá do hlavy, a jelikož si v tomto stavu připadám jako již zmíněný Brad Pitt v roli Tylera Durdena, porušuji svoje nekuřáctví z posledních měsíců a kupuji si tabák, protože každej správnej drsňák přeci hulí cigára. Objednáváme pivo, druhý, a roztáčí se panáky zelený na připomenutí zašlých slavných časů mládí, kdy jsem ji pil po cisternách a o whisky neměl ještě ani zdání.

Přemek zase dává průchod svojí vlezlosti a somruje před odchodem na slečně telefonní číslo. Po whisky jaksi zapomněl, že každá sympatická holka je sto let zadaná. I tak telefon, napsaný po staru na kus papíru, dostane a já se stydím…

Loučíme se a rozcházíme. Na doporučení od naší nové kamarádky se před startem výletu stavíme na chebské národní jídlo – kebab. Alkohlad se totiž poprvé, a nikoli naposled, hlásí důrazně ke slovu. Naše vratké kroky se začínají potácet na jih po červené turistické značce. Pod tlakem mixu piva, zelený a Bowmore začínám fňukat, že se už cítím dost použitě a to vandr ani pořádně nezačal. Přemák mě odbývá slovy: „To nic není, počkej, až tě bude drtit Talisker.“

Z toho mám legraci. Co by mi moje luxusní whisky za litr, a v dárkovém balení, asi tak mohla udělat. Na pauze uskutečněné stylově u popelnic ji také hned vybaluji a ochutnáváme.  No – musím uznat, že na tvrdou chuť skotských vřesovišť zvyklý nejsem. A není na ni zvyklý ani Přemysl. Ale oba bojujeme s tím, že zkušené české alkoholiky nemůže nějaký Skot jen tak zastrašit. Ten Skot má, pravda, skoro 45 % alkoholu a řeže do krku jako ostře nabroušený nůž. K tomu s člověkem klátí, podkopává nohy a ještě mi snad přidává k mojí natěžko pojaté krosně další gramy, spíš kila, navíc.

Následující pauza je až ve vesničce Hrozňatov – Hostinec pod Hradem. Zde už se ale kolem deváté zavírá a tak stihneme jen jedno pivo. Je mi to jedno, nepamatuji si ho, nepamatuji si nic, drtí mě Talisker… Následných sedm kilometrů lesem, než uděláme ležení, přikrývá skotská mlha nevědomosti a já mám pocit, že i ve snech brouzdám po ostrovních pláních s přízrakem rašeliny a kouře v zádech.

sobota 16.6.

No man’s land

Těžký balvan Taliskeru ze sebe odvaluji po deváté ráno. I přes to, že jsme ve výšce skoro 700 metrů nad mořem, a budeme se v ní pohybovat po většinu výletu, stoupá teplota rychle k dvaceti stupňům.

Vaříme čaj s koňskou dávkou cukru, sbíráme svoje podrcená těla, nasazujeme lehký a těžký batoh a začínáme dnešní dlouhý, třicetikilometrový pochod po příhraniční oblasti. Na úvod potkáváme skupinku cyklistů, je přeci sobota, rtuť teploměru atakuje už pětadvacet stupňů, slunce pálí a my jdeme po hlavní široké a zpevněné hřebenové cestě. Budou davy. Kdo by ale tušil, že tato dopolední skupina na kolech jsou jediní lidé, které dnes na cestě potkáme. S každou další hodinou se divím, víc a víc, klidu a turistické neposkvrněnosti zdejší přírody. Na netu posléze dohledávám, že tato oblast bývá označována jako „místo bez atrakcí“. Zdejší zalidněnost je odhadována na přibližně 50 obyvatel na kilometr čtvereční (v ČR je jinak průměrná zalidněnost 134 obyvatel na kilometr čtvereční). Nejsou památky, nejsou hospody, nejsou penzióny, nejsou vesnice, nejsou lidé. Připadám si jako na o něco výše položené Šumavě, kde někdo vyzmizíkoval všechno.

Cesty jsou často lemovány zbytky plotů a ostnatým drátem, vesnice byly vysídleny a vymazány po roce 1948 a dnes zde po nich není ani památky. Když si ale člověk přihne Bowmore nebo Taliskeru může ve stavu fata morgany zahlédnout sem tam unikajícího emigranta s pohraničním komandem v zádech.

Lesy se táhnou do širokých prostor na všechny světové strany a mně je jasné, že zde určitě nejsem naposledy. Sem se budu vracet velice často a v plánu mám projít i rozlehlejší část tohoto území na německé, západní straně, která nese název Oberpfälzer Wald.

Dnes nás na cestě čeká jediná významnější „atrakce“ a to sice rozhledna umístěná na vrcholu Dyleň ve výšce 940 metrů nad mořem. Druhý nejvyšší vrchol Českého lesa. Tedy rozhledna – jedná se o strážní a také odposlouchávací věž vystavěnou v sedmdesátých letech minulého století, jejímž účelem bylo sledovat tehdejší západní Německo. O tom dodnes svědčí rádiový satelit namířený směrem na západ a dvojitá hradba z ostnatého drátu. Po sametové revoluci ztratila tato radarová stanice na významu a přešla do soukromého vlastnictví. Veřejnosti byla od té doby zpřístupněna pouze jednou a stále si zachovává genius loci z dob dávno minulých, což podtrhují výstražné cedule Zákaz vstupu a Objekt střežen psy (i když jsme žádné neviděli ani neslyšeli).

Heavy drinker

Při výstupu na Dyleň jsme na relativně krátkém úseku překonali převýšení okolo 300 metrů, to se společně s neustále stoupající teplotou, a tíhou batohu, podepsalo negativně na mé náladě. A tak si ji musím lehce vylepšit. Naše whisky láhve opět přicházejí ke slovu a důrazně nám připomínají, že jsme sem nepřišli za nějakými kulturními atrakcemi nebo snad dokonce obdivovat nedotčenou přírodu, ale že naším hlavním úkolem je pít Talisker a naplnit poslání alkovandru. Talisker nás drtí. Postupně si zvykáme na jeho chuť, i když to má za následek skutečnost, že Přemysl upadá do stavu, pro který mají anglicky mluvící národy výraz heavy drinker. Česky těžký piják či, chcete-li, těžký pijan. Talisker mého společníka posléze nemilosrdně sráží doprostřed cesty na záda a uštědřuje mu svojí specifickou chutí několik těžkých direktů (toto jest těžká dramatizaceJ – pozn. Přemysl). Mě na další zastávce zase chvíli koulí po stráni a způsobuje typický alkoholový hlad.

U některých věcí po cestě si tak nejsem jistý, zda se opravdu staly. Jdeme vylidněnou pustinou a najednou se před námi objeví auto. Už máme strach, že bychom zde snad mohli potkat nějaký zamilovaný pár na romantickém výletu. Ale kdepak. Je to jen opuštěný, beznadějně vyhlížející vrak, u kterého mi není jasné, jak se sem mohl dostat a proč ho nikdo neodklidí. Ale – nezdá se mi to jenom a nepodsouvá mi tuto vidinu Talisker? Pro jistotu ho tedy vyfotím, a jaká je skutečnost, zjistím až doma. Přemek je z auta pochopitelně nadšen a hlásí, že má konečně pořádnou káru, ve které bude vozit holky. Je to každopádně pěkný žihadlo, kočky se jen pohrnou.

Je stále znát, že můj přítel se doposavad nevzpamatoval ze svých sto let starých kopaček od své dávné lásky. Jedním z důvodů – velice pádných důvodů – jejich udělení bylo, že ve svém pokročilém věku stále nevlastní auto. No, až tvoje vyvolená uvidí, že jsi konečně dostal rozum, třebas svoje rozhodnutí přehodnotí.

Pán prstýnků

S jasnou oblohou nad hlavou, s rozzářeným sluncem nad odpoledním lesem a se zraky zamlženými skotskou mlhou, vcházíme do vísky Broumov. Nejdříve nás vítá Kabaret Gabrielle alias vysídlený bývalý bordel a po té míjíme ceduli s reklamou na Casino, relikvii v podobě telefonní budky a nakonec zakotvíme v půl osmé podvečer v podniku Stará hospoda. Jsme zde sami. Logicky, je přeci sobota, léto a blíží se osmá večerní. Majitelka postaršího věku jen bázlivě vykoukne ven a nesmírně se diví, že bychom si chtěli dát pivo, jídlo a utratit tady pěkný balík peněz. Za půl hodiny totiž zavírá a odchází na oslavu narozenin… Nakonec ji na dva velice pitelné Chodovary přemluvíme a dokonce dostanu i vepřový steak. Sláva, alkoholový hlad je zažehnán. Žízeň a povinnosti alkovandru ale ještě zažehnány ani splněny nejsou.

Vracíme se tedy zpět vesnicí a vyzkoušíme restauraci vedle místní památky – Svatovítského zámku. Ten je tajemný jak Český les, postaven byl v první polovině osmnáctého století a přes několik majitelů, pozdější znárodnění, postupné chátrání se nakonec dostal do soukromého vlastnictví a prodělal rozsáhlou rekonstrukci. Vedle něj stojí Restaurant Svatovítský zámek, respektive restaurant a penzion v jednom. Z venku vypadá zdánlivě prázdně a zevnitř je opravdu prázdný.

Při vstupu nás vítá jen fenka rhodeského ridgebacka Korálka a velice milá majitelka. Ochotně nám čepuje Gambrinus Excellent i přes to, že je též poněkud překvapena co tady pohledáváme. Následně nám míní pustit televizi a očekává, že budeme chtít NOVU. Přemysl vyděšeně zakvílí. Slečna se dost diví a komentuje to větou. „Vy jste asi z nějakýho velkýho města, všichni jinak chtějí NOVU. Dnes navíc dávají Pána prstýnků. “ Přiznáváme tedy, že jsme arogantní čůráci z Prahy. Já to tedy přiznávám dost nerad, obvykle si vymýšlím různá fejková bydliště. Ale dnes to evidentně nevadí. Chvíli sledujeme Pána prstýnků (takto roztomile označuje slečna tuto pohádku) a mně jako vždy film děsí. Nejsem bohužel natolik odolný jako malé děti, které bez problémů snášejí stínaní hlav trpaslíku, probodávání skřetů, nájezdy černých jezdců, mučení Gluma, pálení stromů a další ukrutnosti, kterými se to ve Středozemi jen hemží. Přemek je v pohodě a osvětluje mi, že vzhledem k tomu, že film je určen především dětem, probíhá veškeré zabíjení bez krve. To doplní poznámkou: „Zabíjení bez krve není zabíjení.“ Tato hláška by měla být v budoucnu uvedena ve wikicitátech…

Raději odvracím zrak a jdu se bavit s majitelkou.

Tady míváme plno

Přemek chce nabídnout slečně k ochutnání naši whisky, to ji ale akorát vyděsí. Následně vychází najevo, že žádné chlastání nepřichází v úvahu neb fenka Korálka pečuje v podkroví penziónu o 13 (!) štěňat a každá žena má pochopitelně pocit, že tedy potřebuje nonstop dozor a asistenci. A tak se začínám bavit o psech a Přemek trpí. Vzhledem k tomu, že jeho oborem jsou hypermoderní počítačové technologie, a v kynologii plave, cítí se odstrčen. Aspoň si pro jednou vyzkouší jaké to je být věčně na druhé koleji, věčně odstrčený, věčně druhý, věčně poslední…před obličejem mu mávám žezlem krále ubrečenců.

Po pár pivech se přiblíží desátá večerní a restaurace zavírá. Vyjma nás přišli nakonec na večeři ještě dva Němečtí turisté, kteří zde jsou ubytováni. Majitelka nás sice přesvědčuje, že třebas v zimě mají často plno, jídlo objednávají na rezervaci a dveře se zde netrhnou, ale mně se to stále nějak nezdá. Když se ptám na zimu a na běžkařskou sezónu vypadá to, že běžkaře zde nikdy neviděli a ani pořádně neví, co jsou zač. No, na Šumavě byste koukali. Nakonec z hovoru vyplyne, že velkou část klientely tvoří myslivci. Tak to už chápu. Cestou jsme totiž viděli nadstandardní množství posedů, a jelikož Svatovítský zámek je x desítek kilometrů na sever či na jih jediným kloudným podnikem v těchto končinách, kam jinam by také myslivci chodili.

Jestli někdo někdy zabloudíte do země nikoho a půjdete nekonečnými lány lesa, po širokých vojenských cestách, pustinou uprostřed přelidněné Evropy a uvidíte odbočku na Broumov, vzpomeňte si na tento report a stavte se u Svatovítského zámku utratit pořádný prachy za pití, jídlo, ubytování…za cokoli. Pokud vám to připadá jako reklama, pak vězte, že to je reklama. Tak příjemné prostředí a majitelka se nepotkává každý den. Já tak určitě učiním, jen co zima padne nad hvozdy.

Do dna

Vracíme se zpět na naši hlavní trasu, abychom splnili dnešní třicetikilometrový plán. Posledních pět kilometrů si znovu dopřáváme skotský dopink, Bowmore střídá Talisker. Přemysl se holedbá, že je nejlepší navigátor na světě a odmítá používat moji GPS. Vytahuje tedy z batohu jakýsi podivný kus papíru a zvláštní přístroj s ručičkou, která se točí do všech světových stran. Mapa a kompas? Neznám. Zda jsme opravdu došli proto, že Přemák dokázal najít cestu dle této metody starých kromaňonců či jeho jisté kroky vedl sám Talisker, se už nikdy nedozvíme.

Bivak si opět nepamatuji. Ještě než ulehnu ke spánku obrátím dva plecháčky whisky a cítím se jakoby mi na hlavu stoupl pěkně tlustý Skot. Snažit se postavit nemá cenu, tíhu alkovandru musí člověk přijímat i v leže.

neděle 17.6.

Flashback:Evoluční okénko

Nedělní ráno začíná hádkou ohledně úspěšnosti (neúspěšnosti) u žen což by na nezávislého pozorovatele muselo působit dost komicky – dva ožralý zoufalci s kocovinou se přou uprosřed Českého lesa o to kdo z nich je menší zoufalec. Ale když už mám pro tento vandr půjčené ono magické žezlo krále ubrečenců, tak ho musím také použít. Přemysl si stěžuje na to, jak se musí snažit sbalit každou holku, jak to je pro něj náročný bla bla bla… Ve skutečnosti nemůže sbalit akorát svoji bývalou lásku, tedy jeden neúspěch na tisíc úspěchů. Dochází mi trpělivost. Zatímco můj kamarád už ani nespočítá, kolik měl v životě zářezů a najít nějakou jeho kamarádku, se kterou by nespal, je takřka nemožné, já se v životě lopotil s výsledky naprosto neodpovídajícími množství vynaložené energie. Přemysl je se svojí dominantní povahou, výškou a celkovou atraktivitou snem skoro každé holky (ale hovno – pozn. Přemysl), kdežto já připomínám spíše noční můru. Tedy nepřipomínám, překonávám. Škoda, že si nemůžeme na chvíli vyměnit životy, rychle by tě, kamaráde, tvoje fňukání přešlo. Abych svému brečení dodal váhu, vytahuji z klobouku jeden ze svých běžných životních zážitků.

Stalo se to kdysi léta páně okolo 2003 nebo 2004 kdesi na alkopunkovém festivalu, reálie nejsou však důležité. Tenkrát jsem potkal jednu dívku, kterou jsem znal již z dřívějších akcí od vidění, a moc se mi líbila. To tak někdy bývá, že se skřet zamiluje do princezny. Moje vyvolená princezna ale ani tak princezna nebyla. Byla to prostě normální holka, kterou přitahují hezcí, silní chlapi, kteří jsou ve společenské hierarchii vysoce postaveni. Holky z fitka přitahujou ty největší nabušenci, holky z nadnárodní korporace ten nejmocnější šéf, holky z lezeckého oddílu ten nejlepší lezec… Zkrátka tento svět paří vítězům, nikoli skřetům.

A na koncertech přitahují holky členové kapel, optimálně frontmani. I snažila se moje vyvolená princezna houževnatě balit zpěváka z tehdejší slavné alkopunkové legendy E!E. On měl taky zájem a vše bylo na dobré cestě, už i k líbání se schylovalo a pohlavní styk visel ve vzduchu… Jenže…jenže ne vždy dopadne vše tak jak by mělo, a jak by si paní Evoluce přála. Někdy si i Bůh musí zdřímnout a chvíli se nedívá. A to se potom dějí věci. Stalo se to, že si nezdřímnul jenom Bůh a paní Evoluce, zdřímnul si i zpěvák z E!E, na stole, zmožen Božkovem. Spí paní Evoluce, spí Bůh, spí i zpěvák z E!E, spí i pár dalších členů kapel, spí i dost mých atraktivních přátel ale skřet…skřet ten nikdy nespí. A jelikož Božkov byl usídlen i v mojí princezně, nakonec jsme spolu skončili ve stanu a strávili noc plnou opilého i vášnivého milování.

Bohužel, po každé noci přichází ráno. Ráno musí přijít i po noci plné milování. Ráno a také vystřízlivění. Paní Evoluce se probudila, Bůh se probudil a moje princezna vystřízlivěla. Na její vyděšený výraz, když se okolo poledne probrala, ve skřetím objetí, nikdy nezapomenu. Na moji nesmělou otázku „Láska se mezi námi asi konat nebude“ odpověděla jen vykulenýma očima. Sebral jsem se a šel raději lovit elfy…

Zklamání bylo velké, ale pochopitelné. I přes to, že máme dnes antikoncepci, která množení skřetů zdárně brzdí, i tak je v podvědomí každé ženy zakódováno, že pářit se s podmuži mého typu není z evolučního hlediska žádoucí. Že je to, lépe řečeno, pořádnej průser. Podobná situace se mi v životě přihodila několikrát a tak jsem pro ni vymyslel název evoluční přešlap. Jedna moje kamarádka ho pak upravila na evoluční okénko. Já to vidím spíš na pořádný okno, vikýř, díru v baráku, jak po zásahu protitankovou střelou…

Bůh ti čůráka nevykouří

No a přesně tuhle ubrečenou historku jsem Přemyslovi omlátil o hlavu. Tohle je totiž něco co vy, kteří jste dominantní, tvrdý, správný, ve všem nejlepší chlapi vůbec neznáte. Přemáka to ale evidentně nepřesvědčilo. A tak ještě přitvrzuji. A jako příklad vytahuji ortodoxně věřící katolíky v celoživotním celibátu. Jaké to má občas následky je asi všem jasné. Vysvětluji proto , že samota, absence lidského doteku, a život bez ženy, člověka nutně uvrhne do deprese a leckdy i dožene k zoufalým činům. Přemek na to zahlásí: „Ale vždyť mají Boha!“ A já nelítostně kontruji: „Bůh ti čůráka nevykouří!“

A konec debaty. Půjdu do pekla. Vysvětlit nevysvětlitelné, Óm nadsamci králi ubrečenců, nelze. Dobrečím, uvařím polívku, loknu Taliskeru. Opona divadelní scénky spadla a můžeme se vrátit na vandr.

Branka

Jsme v časovém skluzu, protože poslední vlak z Tachova, kterým stihneme navazující spoj do Prahy, odjíždí v půl sedmé večer. A teď už je jedenáct dopoledne. Původní trasu dnešní cesty budeme muset lehce poupravit a zkrátit na dvacet kilometrů. Už jenom proto, že Přemysl se chce vykoupat v nedalekém Hvozdním rybníku. Ten se ukazuje být rájem německých rybářů, ale místo, kde lze na chvíli skočit do vody, se nám daří najít.

Po krátké pauze scházíme do další zapomenuté vísky Branka. Bývalá dřevařská osada na horním toku Mže, zmiňovaná poprvé už okolo roku 1663, vypadá dnes vylidněně a pár domů zde slouží asi již jen k rekreaci. Hledáme – jak jinak – hospodu, ale nacházíme jen torzo dávno zaniklé restaurace.

Na zastávce autobusu, ze které žádný autobus nejede, je na nástěnce vyvěšena nabídka práce – operátor výroby ve firmě Adis Tachov, třísměnný provoz, zpracování plastů, 17 – 19 000 hrubého, zní to jako vzrušující zábava. Začínám o tom přemýšlet, pět dní zpracovávat plasty, dva dny chodit po lese. Pro chudáka s mými neschopnostmi to nezní úplně zle. IT podnikatel Přemysl jen pohrdlivě odfrkne…

U Soudku

Čeká nás více než deset kilometrů po silnici do Tachova, dalo by se to obejít, jenže v tom případě by mi ujel vlak a musel bych strávit noc v nádražce a v pondělí bych dorazil do práce okolo desáté dopoledne. Což není úplně optimální vzhledem k tomu, že makám od půl sedmý. To by mi kolegové zpracovávající plasty asi moc nepoděkovali.

Monotónní cesta s minimem projíždějících aut je naštěstí narušena zastávkou ve vesničce Svobodka. Z ničeho nic se před námi vynořila hospoda U Soudku sloužící i jako penzion. Zahrádka před restaurací, vymazlený interiér, moderní zpracování, mladá obsluha…tady mají velké ambice. Rychlé dva Chodovary a zvěřinová paštika, pak už nás tlačí čas, rád bych stihnul ještě vyhlášenou nádražku v Tachově.

Tommy Lee Jones

Přes Světce, podél Mže, na které dovádějí do bíla zbarvené kachny, přicházíme do centra Tachova a stoupáme k nádraží. Cestou míjíme roztodivné místní postavičky, několik hypermarketů a plakát s upoutávkou na hardcore koncert v podniku U Vodníka. Bratru za 90 korun českých. Sem pražské ceny ještě nedorazili.

Přemek byl v Tachově několik týdnů zpátky, když šel přes jižnější část Českého lesa a místní nádražku si zamiloval. Je proto natěšen až mi ji ukáže. Jenže život přináší někdy hořká zklamání. Tedy ne někdy, ale často. A nebo pořád. Asi dle toho jak je kdo sluníčkovej. A já jsem zakaboněnej jako mračna nad Středozemí. Je neděle a to je jediný den kdy má nádražka zavřeno. Útěchou nám může být alespoň to, že je otevřeno okénko s párkem v rohlíku a obsluha si Přemka pamatuje. Dostáváme tedy dvě protekční točená piva a posadíme se s nimi ke stolu venku, kde se nachází jakási imitace zahrádky. Na místě se dávám do řeči s místním štamgastem, který svou vizáží neuvěřitelně připomíná amerického herce – vypadá úplně stejně jako Tommy Lee Jones. Jen čekám, kdy vytáhne dvojitou brokovnici a pokropí nás dávkou olova, kdybychom ho snad něčím nasrali. Jsem velice slušný.

Tommy je už v důchodu, je mu 65 let, a život v Tachově si náramně pochvaluje, jednoprocentní nezaměstnanost, pracovní příležitosti, krásná příroda…no, ne úplně se vším bych souhlasil, vzhledem k tomu co jsem viděl cestou k nádraží, i vzhledem k tomu jaké svérázné existence během našeho rozhovoru se sem tam mihnou kolem nádražky. Nu, ale kdo by se odvážil Tommymu odporovat.

Chvíli si mě zádumčivě prohlíží a nakonec konstatuje, že už mi k důchodu taky moc let nezbývá: „Ty budeš tak o patnáct let mladší než já, hádám.“, zahlásí svým zastřeným hlasem. Upadám do deprese. Nejen že mám v ruce žezlo krále ubrečenců, ale ještě k tomu vypadám o jedenáct let starší. O další důvod víc proč mě holky nechtějí. Z černých myšlenek mě vysvobodí až příjezd vlaku.

Loučíme se s Tommym a opouštíme zemi nikoho, lesy které snad ani nikomu nepatří, území kde jsem se cítil svobodně jako málokde, jenž i přes široké zpevněné cesty připomíná původní český les a dobu kdy 90 % Čech zabíral právě tento druh porostu, dobu kdy neexistovaly milióny předpisů a regulí. Prostor kde se dá bez problémů tábořit a přitom se nemuset schovávat před Lesní stráží ani kličkovat mezi davy hipsterských turistů. Tady jsem se cítil ve větší symbióze s přírodou než doposavad kdekoli jinde u nás. Zásluhu na tom má samozřejmě absence zjevných stop civilizace a nízká hustota osídlení i návštěvníků (ale hlavně whisky! – pozn. Př.). Kouzlo Pána prstýnků přenesené do obyčejné malé země v krásném srdci střední Evropy.

Jägermeister kontra Talisker

Vlak rychle ujíždí a budova nádražky se mi vzdaluje z obzoru překrytého hradbou Tachovských paneláků. Přestupujeme v Plané u Mariánských lázní a přisedáme do kupé ke čtyřem lidem – dvě holky a dva kluci – kteří uvnitř mastí mariáš. Na rukávech mají jména a závodní čísla. Děvčata jsem nejdříve chybně tipnul na účastnice nějakého běžeckého závodu, což vyvolalo pobavený smích.

Máme před sebou více jak dvě hodiny cesty takže je čas na seznámení a osvětlení toho jakému sportu se skutečně věnují. Vracejí se z Německa, z turnaje ve hře mölkky. Jasně, úplně běžná věc. Sice to zná každý, ale kdybyste snad náhodou nevěděli – hra vznikla v devadesátých letech ve finském městě Lahti a kombinuje to nejlepší z kuželek a pétanque. Dynamicky se rozvíjející sportovní odvětví, které si získává stále více hráčů a začíná zastiňovat zvláště původní pétanque. Ale to snad všichni víme, google jsem samozřejmě nepoužil.

Čtveřice našich spolucestujících se věnuje mariáši a také Jägermeisteru, kterého si zvláště děvčata ráda mocně přihnou. To je něco pro Přemysla. Hned vytahuje zbyteček svojí Bowmore a rozjíždí se ochutnávka a oblíbený souboj lahví. Chvíli to jen zpovzdálí sleduji a nakonec se do celého souboje lehkých vah vložím se svým Taliskerem. Talisker nás všechny drtí. Výstup na Smíchově, cestu domů a pondělní pobyt v práci – to nejsou události, které by si našli své místo v mých paměťových blocích.

V mém nitru se napevno zabydlel Talisker. Desetiletý démon se mi navždy bude připomínat chutí rašeliny, kouře, starého dubového dřeva, pepře a pachem skotských vřesovišť.

Talisker drží vlajku alkovandrů vysoko ve vzduchu.

Přibližná trasa alkovandru na mapě:



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *