Vandry v ČR

Outsider Silvestr


Svět vám zkazil náladu? Všechno jde rychle do kytek? Tvoje holka ti dala vánoční kopačky? Nebo ti jenom někdy dala kopačky? Chata, kterou jsi měl rezervovanou, padla? Nebo se ti nechce trávit tohle trapný roční období s ještě trapnější společností, s povinnou oslavou? Nemáš ve skutečnosti vůbec co slavit. Všichni ti šťastní, zamilovaní lidé, snové páry a usmívající se kámoši tě prostě tak nějak…tak nějak totálně serou? Chtěl si sbalit na Silvestra nějaký kočky, ale zjistil si, že ho maj naplánovanýho už pět let dopředu, a i kdyby neměly, s exotem tvýho typu stejně nikam nepojedou? Tak s ničím z toho ti opravdu nepomůžu. Ale můžu ti aspoň říct, že tohle je teprve začátek. Život už bude jenom horší. A pokud si ho chceš ještě víc zkurvit, dát mu špatnej směr a žádnej smysl, pojeď s náma na OUTSIDER SILVESTR! Budeš litovat. Můžu ti slíbit pot, bolest, zoufalství, samotu, trapnost, ostudu a alkohol. Čili toho nabízím opravdu hodně.

Plán je následující. V pátek, časně z rána, vyrazíme busem do Liberce. Kdo má auto, nechť si ho strčí třebas do prdele, bude mu totiž úplně k ničemu. V Liberci se posuneme MHD na severní okraj a půjdeme pěšky cca. 13 kilometrů do příjemné knajpy U Kozy. Zde se odehraje páteční sebedestruktivní litka. Spánek v přístřešku naproti hospodě. V sobotu se kdo přežije, a probudí, vydá v obří kocovině a bolesti nejspíše přes Hejnice k nejvyššímu vrcholu české strany Jizerských hor – Smrku. Nocleh bude kdesi venku. V neděli proběhne výstup na Smrk, kde se nachází rozhledna a útulna, a sebedestruktivní litka číslo 2. Kdybychom tam snad někoho potkali, přizveme ho na party. Tedy pokud bude dostatečně zoufalý a nešťastný, aspoň tak jako my. Co se bude dít v pondělí je už úplně jedno.

Co s sebou:

špatnou náladu

depresi

negativní naladění na všechno a na všechny

litr tvrdýho chlastu na party na Smrku

hodně peněz na přepálený dýžko U Kozy

spacák, ve kterým zvládnete neumrznout (kdo umrzne, zemře)

sněžnice (očekávám závěje, kdo nebude stíhat, na toho se nebude čekat, a zemře)

Přibližná trasa na mapě:

Kdo má zájem, nechť napíše mně nebo Přemkovi.

Že to zní jako oslava novýho roku úplně na píču? No. Kdybych měl parafrázovat Kurta Russella z mého oblíbeného filmu Osm hrozných: „Nikdo netvrdil, že to má být krásný Silvestr.“

pátek 29.12. 2017

Cestou zapomnění

Devět hodin ráno na autobusovém nádraží Černý most vypadá přesně dle očekávání – zatažená obloha, mizerná nálada a nikde nikdo. Tedy, Přemysl se statečně pokoušel sehnat na výpravu nějaký ten dívčí element, ale z těžko pochopitelných důvodů mu všechny něžné bytosti naši jedinečnou nabídku odmítly (nepokoušel jsem se, ale pár jich chtělo samo od sebe, pak se ale zalekly – poznámka Přemek). Myslím, že je rád aspoň za moji společnost, jelikož stále ještě zápasí se smutkem z nevydařené lásky ke svojí bývalé přítelkyni Kateřině. Potřebuje se psychicky odreagovat a hlavně přijít na jiné myšlenky, zmizet někam kde mu ji nebude nic připomínat.

Po příjezdu do Liberce a krátkém nákupu pečiva nás místní autobus odváží na severovýchodní okraj města, zastávka Kateřinky – lesní správa se nachází v Kateřinské ulici a odtud budeme pomalu postupovat do Oldřichova v Hájích, ke Kozovy, kde máme sraz s mojí kamarádkou Kateřinou. Dnešní trasa je dlouhá s bídou 13 kilometrů. Narýsoval jsem nejkratší možnou variantu, protože můj kamarád – bosý tramp – si několikaměsíčním chozením bez bot přivodil únavovou zlomeninu kůstky v nártu a ani po více jak měsíčním klidovém režimu není jasné, jak bude noha reagovat na pochod marnosti a zoufalství, s batohem na zádech k tomu.  Tudíž se žádné nadlidské sportovní výkony o tomto víkendu určitě konat nebudou, naopak, 40 kilometrů za 3 dny bude naším stropem. I tak jsme oba vybaveni bezmála jako do velehor, na batozích přidělané sněžnice působí v Čechách dnes již trochu komicky, ale člověk nikdy neví. Já navíc disponuji i péřovou bundou, kterou ale využívám hned na první pauze, ve skalnatém výklenku, jenž nám poslouží k vaření oběda. Je totiž teprve poledne a tak se snažíme náš postup co nejvíce zpomalit, nerad bych seděl U Kozy už ve tři odpoledne, to by asi pro moje játra dobře nedopadlo. Stejně se nám jde až příliš snadno, i na neznačených pěšinách je sníh příliš nízký. Rychlost je navíc umocněna skutečností, že již skoro osm týdnů nekouřím a tudíž nás nezdržují ani vydatné desetiminutové nikotinové pauzy. Občas se pouze posilníme čajem s kapkou rumu.

Do malebné vesnice Oldřichov v Hájích jsme šnečím tempem dorazili okolo páté odpoledne a usuzujeme, že bude dobré čas ještě mírně pozdržet pobytem v restauraci Beseda. Dáváme si dvě dvanáctky kvalitního Konráda a sledujeme přípravu pódia. Dnes se zde bude konat koncert. Ptáme se dvou místních děvčat na kapelu, která bude hrát, ale nikdo nezná její název ani hudební styl jejich produkce. A evidentně to je všem jedno, hlavně, že se bude v pátek večer něco dít. Tento přístup je mi stejně imponující jako pohledná blonďatá servírka středního věku a rád bych si pobyt zde ještě o něco prodloužil. Přemysl je bohužel jiného názoru, označuje mě za gerontofila, a rázně velí k odchodu. Je něco po šesté hodině a Koza nepočká.

Vy jste ty dva?

K pátečnímu cíli nám zbývají dva kilometry po silnici, ale už v půlce této vzdálenosti vedle nás zastaví auto a je nám nabídnut odvoz. Katka a její manžel Tonda. Tedy popravdě, Kateřinu jsem do té doby viděl pouze jednou na srazu jednoho nejmenovaného internetového fóra a posléze jsme si vyměnili pár mailů. Poznat někoho kdo bydlí v Jizerkách je vždy sympatické. A poznat někoho kdo zná Kozu ještě víc. Každopádně mají oba můj respekt, že úplně naslepo zastavili dvěma podezřelým individuím s batohy na zádech. Dnešní mladá generace by se měla, co se spontánnosti a odvahy týká, co učit.

U Kozy je originální knajpa v těsné blízkosti Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, které dominuje vrchol Špičák a velké množství skalních útvarů. Rezervace vznikla v roce 1999 – tedy v roce kdy jsem do Jizerek začínal jezdit. Jen o málo starší je pak hospoda U Kozy vedená svérázným majitelem a jeho rodinou. Akce zde mají již dnes punc legendárních kaleb a za všech okolností milé společnosti. Ta nás čeká dnes už přímo ve dveřích. Servírka Jana po nás hodí okem a jen prohodí „Vy jste ty dva?“ Přemák, který zařizoval rezervačku, přikývne, s tím, že jsme ty dva, akorát jsme vlastně čtyři. Žádný problém. Obratem jsme usazeni ke stolu s mladým němcem, který do sebe láme pivo prokládané panáky becherů a statečně prohlašuje, že zítra míní dojít až na Sněžku. My si na uvítanou objednáváme tři Svatomartinské speciály a Katka (řidička) džus.  

World War III.

Následně se rozjíždí několikahodinová příjemná konverzace ohledně místní přírody, hor, utajených kempů ve skalách, zvířat a života na severu vůbec. Jen Přemák se sluníčkové mračí, když si s Tondou rasisticky notujeme o romské výchově psů a já vynalézám nový vědecký termín „cikánská kynologie“. Je mi fajn a anglicky vyzvídám na přítomném němci jeho zítřejší trekkingový plán. Ten nám zanedlouho objednává místní vyhlášené vepřové koleno a dělí se o něj s celým osazenstvem. Na závěr večera se jedna z dívek, co sedí u protějšího stolu, chápe kytary a lokál rozezvučí osvědčené country šlágry mého mládí. Přemek se s pohlednou kytaristkou následně přidává do duetu a ke konci si spolu vymění telefonní čísla. Společnost se posléze postupně rozchází, i my se slušně loučíme s Katkou a Tondou a odebíráme se udělat si spacákové ležení do přístřešku naproti hospodě. Ráno vstáváme krátce po rozednění a plni elánu vyrážíme…

No. Že se vám na tom něco trochu nezdá? Že takhle to funguje mezi normálními lidmi? Že vás totálně lakuju, protože my normální nejsme? OK. Přetočíme pásku osudu, na videokazetě našich životů, o pár hodin zpět. Bylo to tedy trochu jinak.

Mám v sobě nějaký to deci rumu z cesty, dva Konrády od Besedy, servírka Jana přede mne staví šestej půllitr speciálního piva, u kterýho si raději ani netroufnu odhadnout množství alkoholu a panáky bechera rozjíždí druhou opakovačku. Moje motorika už poslední hodinu odpovídá pohybu vojenskýho transportéru bez řidiče, s rozstřílenými pásy, schopnost řeči spadla na úroveň našich opičích předků a v žaludku tiká časovaná mina. Kolem mě ale zuří podobná válka. Přisedli jsme si přímo doprostřed bitevního pole, mezi partu alkoholem upravených lidí, kluků a holek, kteří do sebe lámou piva po hektolitrech (jsou to místní lezci a já znám jejich gurua Sokola –  tak proto jsme si přisedli – poznámka Přemek), Přemysl hlásí oplzlý poznámky a obtěžuje krásnou kytaristku, která je jakožto jediná střízlivá a vytrvale se ho snaží odpálkovat. Za chvíli se ji tedy pokouší oslnit vlastní hudební vložkou a loudí na ní kytaru se slovy „podej sem tu kejtru, maličká“. Jeho song – cover od Záviše – „Podřízli čokla“ se ale u dívky kupodivu s velkým úspěchem nesetkává (ostatním, a hlavně Tondovi, se ale líbí! – poznámka Přemek).

Tonda s Němcem jedou panáky bechera. Katka vypadá ve společnosti zvířat poněkud vyděšeně. Rád bych jí řekl něco povzbudivýho, ale naši opičí předci toho prostě moc nenamluví… Zatímco jsem naprosto paralyzován, uvnitř hlavy jedou myšlenky typu „co si asi holka o nás musí myslet, vidíme se podruhý v životě, já jsem zlitej do němoty a kolem tlupa lidí, kteří mají v žilách víc lihu než krve“. Ostuda nabírá vrcholných rozměrů, když si Tonda, navzdory tomu, že měli už asi před sto lety odcházet, suverénně poručí stý pivo. To už je na Katku prostě moc, kvapem mizí k autu a zanechává manžela, i nás ostatní, krutému kozoosudu. Jediným štěstím snad je, že s námi nejely žádné ženy. Ty by teď asi koukaly. Tedy koukaly by do jízdních řádů, kdy jim jede nejbližší vlak.

Jsem na tom tak zle, že si venku nechám nabídnout cigaretu. Leč nedojde ani k jednomu potáhnutí, protože se vzápětí objeví Přemek, který mi ji pěstí vyrazí od úst a zatáhne zpátky dovnitř, ke stolu. Tam se snažím konverzovat se sympatickým Němcem, ale moje angličtina je na mizerný úrovni i za normálních okolností, natož pak v okamžiku, kdy nefunguje ani čeština. Je libo aspoň připitomnělý úsměv?

Highlightem noci se po mém posledním pivu stává nekontrolovatelné zvracení na dvorku, hned vedle záchodů. Při něm mě vidí syn majitele, ale jen se nešťastně chytá za hlavu a se slovy „To si snad děláš prdel…“ mávne bezmocně rukou a mizí do kuchyně. Je mu jasné, že s ožralým pražským čůrákem dnes holt už nic nesvede. Tohle je konečná. Nevím kolik je hodin, ale vím, že pro mě osobně už je několik hodin po dvanácté. Potácím se ven s krosnou a rozestelu si spacák v turistickém přístřešku naproti.

Tak tuhle válku jsme prohráli.

sobota 30.12. 2017

Poslední ráno mého života

Předposlední den roku 2017 se zapíše do kroniky mé existence černým písmem bolesti na hranici snesitelnosti. Takovou kocovinu jsem letos ještě neměl. Ze spacáku se mi podaří dostat okolo poledne. Přemek už je vzhůru, vaří ovesnou kaši na snídani, a hlásí, že šel spát okolo čtvrtý ráno. Cítí se dobře, na alkoolympiádu toho má natrénováno za poslední rok podstatně víc než já. Servírka odjela z hospody někdy po druhý ráno a nechala štamgasty kalit bez dozoru. Tak se prostě žije v Jizerkách. Tonda nocoval v hospodě na palandách, které jsou k tomu uzpůsobeny, a ráno vyrazil na patnáctikilometrovou štreku domů (a jak se posléze dozvídám, dokonce se s Káčou ani nerozvedli).

Také by mě zajímalo, jak skončil včera mladý Němec po střetu se starou českou realitou. Došel na Sněžku a nebo je dodnes zaklíněn kdesi U Kozy, na půdě, mezi palandami?

Bezkonkurenčně nejhůř jsem ale dopadl já. Vážně přemýšlím, zda bych se neměl vydat na vlak a uznat, že na tohle moje fyzické schopnosti nestačí. Žaludek se nalézá na pro mě neznámém místě a způsobuje stav, který se blíží opakující se ztrátě vědomí. Trvá dvě hodiny, než se z něho dokážu, s pomocí jednoho růžového prášku, dostat. Předtím než na sebe hodím krosnu, a vydám se na křížovou cestu za své hříchy, skočím na chvíli do hospody a vrazím servírce Janě dvě kila za mé včerejší vystoupení na dvorku. Sice se cuká, ale já jsem neoblomný. Jednak uklízet zvratky není nic moc, byť to netrvá dlouhou dobu, jednak jsem slíbil přepálený dýžko servírce a plán se musí plnit na 120 %.

Neštěstí v lásce, štěstí ve všem ostatním

Jelikož naše pozice z bitevního pole, na kterém včera padly milióny mozkových a jaterních buněk, opouštíme až po druhé hodině odpoledne, je jasné, že ani dnes nám žádný dlouhý pochod nehrozí. Rozhodujeme se pro vycházku po nejsnadnější – Viničné cestě – která na cca. deseti kilometrech kopíruje hřebenovku. Pokusíme se najít starý kemp, Kamenáč, na který jsme včera dostali typ U Kozy, a který se nachází na GPS souřadnicích…au…až mi facka od starýho trampa přilítla!

Dobře. GPS souřadnice sice neznáme, ale popis jeho polohy je celkem přesný. Prozrazovat ji samozřejmě nebudu. Kemp Kamenáč se nachází kdesi na trase a klíčovým faktem pro nás je, že pro jeho nalezení budeme muset přebrodit jeden z potoků. Což se mi začíná, mírně řečeno, nepozdávat. Čas nás tlačí. Západ slunce přichází 30. prosince okolo čtvrt na pět a to je proklatě brzo. K tomu se přidává vytrvalé sněžení. Cesta se sice příliš neboří a naše sněžnice se určitě nemusí obávat toho, že by snad byly nuceny sestoupit z pohodlí batohů a šlapat po zemi, ale námraza na okolních skalách a stromech nevypadá úplně přívětivě na akci typu brození potoka.

Na místo, kde k němu má dojít, se nám podaří doplazit až v šest hodin večer. Je tma, před námi sráz k rozvodněnému potoku, na kamenech námraza a zledovatělá krusta a na mých zádech stále Ježíšův kříž včerejšího debaklu. A ten váží minimálně třicet kilo. Plus patnáct krosna. Přiznám se – být tu sám, pokračuji cestou do Hejnic a nocleh udělám někde na divoko, v lese. A domnívám se, že Přemysl má podobné myšlenky (Nemám! – poznámka Přemek). Ale jsme ve dvou a čtyři oči přece líp vidí. Nebo ne? Po několikaminutovém hledání volí Přemek nejlepší místo brodu – sice je před ním dvoumetrový sráz, který je nutné sjet po zadku, a nalézají se v něm asi dva momenty, kdy hrozí ponor nohy vysoko nad úroveň kotníku, ale pořád lepší mít promočený nohy než skákat po zledovatělých kamenech a mít zlámaný nohy. V létě by to šlo. Ve skutečné zimě by byl potok zamrzlý, ale při teplotě kolem nuly, s všudypřítomnou námrazou, zkrátka v nejhorším počasí na světě, nám moc jiných voleb nezbývá. S notnou dávkou štěstí, a s tím, že jsme už oba v životě nějaký ten potok přebrodili, překonáváme obě nástrahy bez ztráty sucha v botách a stoupáme do skalnatých strží na druhém břehu. Ale co teď? Je naprostá tma ozařovaná jen světlem čelovek a jejich odrazem od sněhové přikrývky, nikdy jsme tu nebyli a najít utajený kemp by pro nás byl problém i ve dne. Jaká je asi pravděpodobnost, že se nám to podaří v noci? Pro normální lidi, kteří mají štěstí v lásce a v rodinném životě, žádná. Ale zapomínáte, že my nejsme normální lidi, a když někde Bůh ubral, musí Satan zase někde přidat, aby rovnováha světa zůstala zachována…

Cesta azimutem je krušná, větve stromů šlehají do obličeje a já kleju jak starej černokněžník. Můj kocovinou zmučený mozek má pocit, že si akorát přiděláváme práci, a měli jsme buď pokračovat na Hejnice, nebo si ustlat pod nejbližším stromem. Kroužíme podél skal a mým krátkozrakým očím se zdá, jakoby zahlédly lidské stopy. Přemek moji naději zhasíná s tím, že se jedná o stopy zvěře. Za minutu ale z jiného místa hlásí opravdu nález lidských stop. Za další minutu šplháme po žebříku, kterým zde stavitelé Kamenáče usnadnili cestu přes skalnatý schod, a víme, že jsme už blízko. Blízko ovšem neznamená, že máme vyhráno. Noc je stále stejně temná a skály kolem stále stejně stejný. Necháváme krosny na místě a rozdělíme se. Tak se to přeci dělá v každým lepším hororu, a obvykle to přináší (pro diváky) skvělé výsledky.

Jsem unavenej a skeptickej, brodit se sněhem podél skal se mi nechce, ale pár desítek metrů ujdu. Sněhové vločky mi padají přes kužel světla a já rozsvěcuji svůj halogen na maximum. Vypadá to jakoby si kamion razil cestu lesem. Zvednu hlavu a stroboskopický odraz skleněného okna mě udeří přes rohovku. Otáčím se a chci se jít podívat na druhou stranu…moment. Okno? Tady? Znovu zvednu hlavu a…už volám Přemka. Ještě jeden skalnatý schod a za okamžik jsem uvnitř. Mission Impossible: Complete.

Kamenáč

Kamenáč je starý kemp, jehož historie sahá minimálně do sedmdesátých, možná až šedesátých let minulého století. Ta moderní se začala psát v polovině let osmdesátých. Jedná se vlastně o masivní skalní převis, kterých není v Jizerkách zase až tak moc, a který je ze dvou stran zastavěn dřevem, čímž vznikl jakýsi skalní srub. V jeho zadní části se nachází krb a po stranách palandy. I přes to, že interiér je malý, pohodlně by se zde mohli vyspat až čtyři lidé, nouzově samozřejmě mnohem víc. Jedinou drobnou nevýhodou je snad pouze absence slunečního svitu. Umístění skály neumožňuje dostatečný průnik světla ani v letních měsících a používání čelovek je občas nutné i ve dne. Místo je to ovšem parádní. V zimě či v podzimním nečasu pak obzvlášť.

Bohužel jeho genius loci kalí neukázněnost některých návštěvníků, která nás dost nemile překvapila – zbytky jídel, prázdné pet láhve, obaly od sušenek, konzervy a jako hřeb debility láhev Jim Beam, a na jejím dně zbytek bourbonu, s utopenou myší. Na to o jak odlehlé místo se jedná, je velkým zklamáním, že i sem chodí idiotský prasata. Možná – snad – jenom prase. On leckdy stačí jeden idiot, aby zkazil život desítkám lidí. Na internetových fórech můžete poslední dobou vidět mnoho zapálených diskuzí, kde se hádají dva tábory – staří trampové celý v zeleném a adrenalinový vyznavači moderních, pestrobarevných materiálů, a vybavení, o tom co patří/nepatří do lesa a jak by se měl kdo oblékat. Lidé milují dělení na skupiny a umělé vytváření problémů a soupeření. Já bych lidi spíše dělil na normální a na čůráky. Je mi jedno jestli má na sobě někdo maskáčovej komplet a usárnu po dědovi nebo růžově fosforeskující goráčovku. Jakákoli uniforma z tebe neudělá dobrýho člověka. To z tebe udělá jenom dobrý chování. Takže, když jsi schopen dotáhnout na Kamenáč, přes rokliny a potoky, plný petky a skleněný láhve chlastu, je opravdu takovej problém je ráno, po vystřízlivění, zase hodit už prázdný do usárny, nebo krosny za deset litrů, a odnýst do normálního odpadu? Pro někoho evidentně ano. Však už i dobrý duch, a strážce Kamenáče, Alfons o tom v ceduli na dveřích píše svoje. Nějaký exot tu prý spálil i deník… Nechovejme se jako lidi, chovejme se jako zvířata.

Se skřípěním zubů balím veškerý bordel do nepromokavých pytlů na odpadky, které Přemek občas používá do bot jako protipovodňovou izolaci poslední záchrany. Můj kamarád se mezitím realizuje při sekání dřeva svým oblíbeným mačetovým nožem a rozdělává skromný oheň v krbu – dřevo všude okolo je značně navlhlé.

Z telefonu nám hraje nestylově a netrampsky DeSade a Přemysl prohlašuje za hymnu našeho vandru track „Yak“, který pouští několikrát po sobě

Snad nám Alfons za ten úklid promine. Já se napájím z láhve Jacka, už mi trochu otrnulo. Panáky zapíjíme čajem z rampouchů a já jsem schopen pozřít menší množství polévky což je po včerejšku pro můj žaludek nečekaný úspěch. I tak je party logicky spíše poklidná a brzy se odebírám na palandu šťastný, že jsem dnešní den přežil neb ráno tomu moc indicií nenasvědčovalo. Přemák láteří, jelikož v dolních patrech paland řádí myší rodinka a okusuje prázdné obaly od jídla. Mně je ale všechno jedno. Radši být ohlodán myší, než vypálen lihem.

neděle 31.12. 2017

Mrtvá zima

„Ty máš péřovku, ty zmrde!“ Tak touto milou větou mě Přemysl po ránu vítá, když se laskám se svým červeným sirem Pepou. Sám totiž nechal svoji péřovku doma, protože kdo by taky čekal na přelomu prosince a ledna v Čechách, v našich nejstudenějších horách, mráz. A tak už včera při vyhasínajícím ohni byl nucen na sebe nabalit veškeré oblečení co má s sebou. Žádné drama to ale zase nebylo. Ona totiž zima jaksi opravdu není.

Otevírám dveře Kamenáče a pohled, který se mi naskytne má s prosincem jen pramálo společného. Po skalách tečou potoky vody, ustupující sníh obnažuje kořeny stromů a bahno všude kolem připomíná spíš září. Teplota stoupá nezadržitelně k deseti stupňům nad nulou a drobně prší. Nikam nepospícháme, loučit se s tímto, jinak příjemným, místem se nám úplně rychle nechce, ale jelikož povinnosti čekají, po jedenácté hodině se za námi dveře Kamenáče přeci jen zavírají. Tak zase někdy Alfonsi! Hodně si nám pomohl, ono vstávat totiž z péřových spacáků do deště a ranní oblevy venku by nebylo nic moc.

Je 31. prosince, skoro 700 metrů nad mořem a já mám na sobě poncho. V ponchu brodím teď už kompletně roztátý potok a šplhám do srázu, který jsme včera v noci sjížděli. Přemek předvádí horolezecký rozpor a diriguje mě stylem lezeckého instruktora. Je přesvědčen, že se jedná o úplně běžnou věc, kterou by měla s prstem v nose zvládat každá jeho budoucí přítelkyně. Ano, je to běžná věc pro holky. Tak přesně na to myslím, když při své výšce 175 centimetrů, s patnáctikilovým batohem na zádech mám gymnasticky roztažený nohy a následně se vytahuju za kořeny smrku. Ještě menší kotoul a jsem konečně nahoře. Jo, běžná věc. Na dopoledním videu před i po tom nejhorším to už to celé vypadá jako legrace

Dělnický dům

Na počátku naší Silvestrovské procházky, která bude čítat něco okolo dvanácti kilometrů, a bude zakončena výstupem na Smrk, využíváme rychlého klesání do dalšího příjemného městečka Hejnice. Hned na jeho okraji likviduji u nejbližší popelnice odpad z Kamenáče, sbohem myši. Sbohem i sněhu, ten nenávratně zmizel, včetně jakýchkoli zbytků, už ve výšce pod 600 m. n. mořem. Ve městě pak na místo skutečných sněhuláků potkáváme jen látkové. A jejich vizáž je stejně děsivá jako prosincové počasí na horách.

U Přemka se začíná dostavovat hospodský absťák a trvá na tom, že před sedmikilometrovou cestou na Smrk, s převýšením necelých 800 metrů, se musíme zastavit někde na jídlo (čti pivo). Na doporučení postaršího manželského páru volíme, po druhé hodině odpolední, Dělnický dům. Vyhlášený podnik poblíž hlavní silnice si pamatuji z předminulého roku, kdy jsem si zde dal pěkných pár piv při letním výšlapu na Smrk. Tehdy jsem seděl na zahrádce, dnes si naše zmoklá těla hřejeme uvnitř. Pivo vynechávám, ale volím osvědčený čaj s rumem a smažený sýr. Přemek si objednává specialitu ala rizoto a do pet láhve si nechá natočit tři Plzně. Ty si míní vynést až k nebesům. (Tento počin hodlá uskutečnit nejspíše na počest události, která se nám stala při noclehu na Smrku pár let zpátky. Tehdy nás po ránu vzbudilo na rozhledně auto, které mělo na dveřích nápis „Pivo až na Smrk“ a vzápětí se na horu přiřítilo několik desítek žíznivých turistů. Pamatuju si dodnes, jak rychle jsme se sbalili a zmizeli za hřebeny…)

Čekáme, než padne tma. Kdo by taky chtěl lézt na Smrk snadno za světla, když si výstup může znepříjemnit tmou.

Pivo až na Smrk

Vycházíme v pět, nadnášeni bezstarostností lihovarských produktů, a tma je tedy naprostá. Počasí naopak naprosto ideální. Neprší. Nesněží. Nefouká. Postupujeme až překvapivě bez komplikací a bez nějaké zřetelné únavy až na rozcestí Tišina. Zde se Přemák rozhoduje k revolučnímu kroku – nasazení sněžnic. Tvrdí totiž, že bez nich to dál nepůjde (Moc to klouže! – poznámka Přemek). Asi mu trochu kazím náladu, když sám pokračuji bez nich, což znamená, že za celý vandr se moje duralové tlapy na zem nepodívají. Ale ono není proč. Ano, místy, mimo cestu může být až půl metru sněhu a kdyby cesta nahoru nebyla prošlapána předchozími návštěvníky, sněžnice by se na ty poslední 2 – 3 kilometry opravdu hodily…ale kdyby je kdyby a realita je taková, že naprosto hladce a rychleji jdu bez nich. Realita českých hor jednadvacátého století.

U rozhledny, ve výšce 1124 m. n. mořem vcházíme do útulny a zdravíme čtyři lidi uvnitř. Je okolo půl deváté a já prohrál sázku. Původně jsem myslel, že tu nikdo nebude. Nečekal jsem, že by někdo mohl být takový blázen a chtít trávit Silvestr na Smrku. A to navzdory přítomnosti velice luxusní místnosti pod rozhlednou. OK. Pletl jsem se. U jednoho stolu se nachází dva mladí Poláci, kteří si sebou vzali celou polní kuchyni jídla o několika chodech, láhve rozličného alkoholu, a nechybí ani pomeranče a další ovoce. Ve srovnání s nimi působí naše večeře –  kus kus se sušenou zeleninou a salámem – lehce bezdomovecky. Druhou dvojici tvoří mladý pár se psem neurčitého původu, s přiléhavým jménem Tajfun, který nejvíc připomíná alaskana. Ti jsou zde určitě na romantice a ležení mají připravené venku, před rozhlednou, aby je další návštěvníci nerušili uvnitř. S námi se příliš nebaví. Já to chápu a Přemek si otvírá pivo. Mezitím ještě studuji knihu návštěv a v záplavě nadšených ohlasů, a vzkazů až na věky spokojených párů, si vybírám jeden velice netradiční a jeho obraz si s chutí obtisknu do svého fotoaparátu…Anežku bych rád poznal…

Bezďáci na Smrku

Před půlnocí nás zamilovaná mladá dvojice opouští a jde si udělat neméně zamilovanou přednovoroční vycházku. Zůstáváme tedy v útulně a já se, navzdory stále ještě rozhozenému žaludku, též chápu piva. Za chvíli si k nám přisedají další návštěvníci – opět mladá dvojice – a Přemek jen nevrle zavrčí: „Jsem ti říkal, že dneska budou chodit.“ Dívka se na nás trochu soucitně podívá a ptá se: Vy jste tady pořád?“ Asi vypadáme jako bychom na Smrku žili ve stylu bezďáků už tak rok. Chvilku mi trvá ji přesvědčit, že nikoli, jsme tu jen pár hodin na Silvestra…i tak to nakonec ale zkouším a ptám se „zda by nebyl nějakej drobák“. No co, Hejnice jsou daleko a na tamním nádru se blbě somruje. O tom, že nikde nevykupujou železo z rozhledny ani nemluvě… Bejt homeless v Jizerkách není zkrátka žádnej med.

I tento zamilovaný pár opouští útulnu krátce před půlnocí a dle zvuků a výkřiků z venku usuzuji, že na vrchol vystoupalo větší množství lidí. Slaví se ale distingovaně, křik a pár přípitků, díky Bohu nikdo nepřitáhl rachejtle.V okolních městech to však žije. Za normálních okolností se na Smrku nalézá tzv. světelná rezervace – neboli Jizerská oblast tmavé oblohy – tedy místo s minimálním světelným dopadem, ideální k pozorování hvězd či k pouhému vychutnání si měsíce ve fázi úplňku. To dnes ale opravdu nehrozí. Ohňostroje z Hejnic a Nového města pod Smrkem si vzali oblohu pro sebe.

Přemák novoroční nadšení nesdílí. Dodržuje své negativní naladění z intra a jeho první věta nového roku zní: „Podej mi tu flašku.“ Podávám mu tedy petku s pivem a pomalu si rozkládáme spacáky, protože i poláci na druhé straně místnosti se chystají spát. Čtyři single chlapi na Smrku. Silvestr snů, jen co je pravda.

pondělí 1.1. 2018

Každý mladý sportovec žere protein nakonec!

Vstávání na Smrku patří asi k těm nejpříjemnějším z tohoto vandru. S minimální bolestí a pěkně před devátou. Uvaříme pouze čaj a na cestu dolů se nadopujeme proteinovými tyčinkami, které ani jeden z nás moc nemusí, ale jelikož chci jít s dobou tak musím respektovat, že éra tatranek se neodvratně chýlí ke konci. Každý mladý sportovec žere protein nakonec!

Venku pořizuji pár fotek, i když vím, že fotit toto provařené místo je jako nosit dříví do lesa nebo déšť do ledna. Památník německého básníka Karla Theodora Körnera, Bůh Jizerských hor Muhu, a monument rozhledny, jsou natolik provařené věci, že je zná snad každý, kdo se někdy o české hory blíže zajímal. Což ale neznamená, že známé věci, jsou nudné věci. Samotná rozhledna s útulnou, ve které jsme nocovali, byla nově postavena v roce 2003, ale její historie sahá až k těžko uvěřitelnému datu 1892, kdy byla rozhledna na Smrku postavena vůbec poprvé. Bližší informace samozřejmě prozradí wikipedie a další stránky, ale úplně nejlepší je obout si boty a vyrazit sem osobně, historie rozhledny a další informace o této naší hoře pak člověk získá z nástěnných tabulí a fotografií v útulně, které mapují celou moderní historii Smrku.

Náš sestup probíhá svižně, po cestě zdravíme poměrně dost turistů, často vyššího věku, kteří se účastní tradičního novoročního výstupu, a sem tam se zastavíme v přátelském rozhovoru. Překvapuje mě, že nikdo z nich nemá sněžnice, a co víc, nenasadil si je ani Přemek! Je deset stupňů. Můžeme být ale nakonec rádi, že nám v tisícovkách výjimečně neprší…

Malá škola lásky

Míříme do Nového města pod Smrkem, do místa kam často nezavítám, spíše se při svých severních výletech pohybuji v Hejnicích. Vlak nám jede po druhé odpoledne a tak není příliš času si městečko prohlédnout. Na první pohled působí dojmem chudšího příbuzného Hejnic, čemuž odpovídá i zanedbaná budova nádraží. Mají zde ale malou veřejnou knihovnu složenou z děl, která si může každý volně odnést a Přemek si vybírá poetickou old school klasiku „Malá škola lásky“ plnou křesťanských návodů na milostné vztahy, výběr partnera a manželství z předminulého století. Děsivá kniha, jednou si ji od něj půjčím.

Oba jsme již po nástupu do vlaku notně společensky unaveni. Koňské dávky alkoholu, ale hlavně koňské dávky smutku a neúspěchu, se na nás během uplynulých tří dnů pořádně podepsaly. V duchu si promítám vše, co se nepodařilo, a memento Kozy visí v mém podvědomí stejně hrozivě jako černý mrak plný deště nad sjezdařskými a běžkařskými trasami Jizerských hor.

Na straně druhé, když si zpětně procházím intro silvestrovského vandru, myslím, že není bod, který bychom nesplnili, či podcenili.

Nebo snad může někdo z vás říct, že měl horší Silvestr?



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *