Vandry v ČR

Kokořínské straight edge fejetony


Poklidný zářijový pátek, čerstvý podzimní vítr čechrá záclony a z repráků se line libozvučný GG Allin se svým parádním albem Brutality And Bloodshed For All. Skvělá deska plná bezdůvodného násilí, neúcty k ženám a oslavy nihilismu. Dozní poslední zářez a vyměním ho za Madonnu… Inu, začátek volného víkendu, který slibuje spoustu pohody, odpočinku, decentní masturbace nad popovou královnou, a vůbec činností, které dělá každý běžný, misantropický, asociální autista mého typu.

Aspoň tak jsem si to původně vysnil. Jenže Kennedy myslí a přátelé mění.

pátek 8.9.

Zrovna, když přemýšlím, že si zajdu někam na pivko, posedět a pomlčet, ozve se Přemysl. Má na víkend perfektní nápad – vyrazit na Kokořínsko a vzít s sebou dvě milé éterické, ezoterické bytosti, toho času abstinující dívky, fanynky punk a hardcore scény. Že to zní trochu nesourodě? To se mi, asi, jenom zdá. Přemek má menší problém. Nechce se mu vyrazit se dvěma něžnými bytostmi úplně sám, a potřebuje někoho, kdo mu bude dělat křoví. Nikdo se nějak příliš nehrne, představa nealkovandru moc netáhne a většina lidí odjela do etanolové náruče (nebo spíš nádrže) do Stříbrné skalice, na Marjánu. A tak volba padá na mě. Sám sebe nechápu, když na klávesnici ťukám kladnou odpověď na tenhle bizarní nápad. Musel jsem se asi zbláznit. Pohodovej víkend, plnej mlčení a masturbace, bere za své dříve, než vůbec započal.

Přemyslova poznámka: vandr jsem si s Kennedym dohodnul už ve středu, dívky kývly ve čtvrtek, křoví nekřoví… a samozřejmě by mi nevadilo jet sám s dvěma ženami! Leč ve více se to lépe táhne, utvořili jsme takovou malou 4člennou komunitku.

Mým hlavním úkolem bude samozřejmě neudělat ostudu. Jo, na to jsem jak dělanej.

Car lover

Už úvod naznačuje, že se nebude jednat o nic tuctového. Startujeme v šest večer z Ládví do Mělníka. Zde se ale Přemyslovi cestování MHD začne zajídat a raději si dohodne s holkama, že nás vyzvednou autem a odtransportují do vesničky s názvem Dobřeň, kde se nachází převis, jenž by se měl pro dnešní noc stát naším příbytkem. Chápu ho, není už žádný, proti automobilové dopravě rebelující, teenager, a kdo by jezdil vlakem, či chodil pěšky, nejsme přece socky. (Toto tvrzení důrazně odmítám, holky jely autem, tak jsme si je stopli, je to víc eko – pozn. Přemysl) Na parkovišti, u Penny marketu, na nás čeká černý Volkswagen, dvě děvčata a jeden ridgeback. Barbora, její kamarádka Daniela a Rusty. Při pohledu na rusovlasou Danču, s vizáží elfí princezny z pohádkové fantasy říše, mi testosteron začne lítat organismem jako hurikán Irma Floridou. Aha. Tak tohle nebude jednoduchý. Že já nezůstal doma s Madonnou! Ale slíbil jsem, že neudělám žádnou ostudu, takže se toho budu držet a snažím se, i přes svou vrozenou nesmělost, o přirozenou konverzaci, neznít moc křečovitě … no, vy co máte taky asociální autismus, víte, o čem mluvím.

Straight edge revenge

Po odstavení auta u místní hospody Na Dobřeni, která je naším dnešním prvním a jediným pokušením, se přemísťujeme, už po vlastních nohou, k převisu. Je to dobrých 500 metrů. Naše obuv navzájem kontrastuje v extrémních rozdílech. Zatímco Přemysl, jede styl „bosý tramp“ (nejspíš dle současného vzoru všech drsnejch punkáčů – guru Jaroslava Duška (Omyl, Duška odmítám, ani nevím, že chodí bosky! – pozn. Přemysl), Daniela má na nohou poctivý gladiátory. Tak nevím co z toho je na vandr vhodnější. Já s Bárou disponujeme normální obuví, takže aspoň někomu zůstanou po tomhle víkendu nohy celý.

Pod převisem rychle rozkládáme ležení, Přemák se ujímá role zálesáckého frajera a rozdělává oheň křesadlem. Tuhle komedii jsem už párkrát viděl a na naivní šestnáctky musí udělat určitě náležitý dojem, jen je potřeba mít k tomu ty naivní šestnáctky … ty nám jaksi chybí. Navíc dnes štěstí mému příteli nepřeje – potřebuje asi sto jisker, než březová kůra konečně vzplane.

A nyní může začít … nealko party! Upřímně – kdo z vás kdy byl na klasickým, čundráckým, trampským vandru bez alkoholu? Žádný pivo, ani panáček rumu do čaje … prostě nic. Zapálit si cigáro? Už tě klepne Ian McKay přes prsty! Cigáro si tedy balím, a zapaluji, ale ten pocit provinění a nepatřičnosti ve mně zůstane, myslím, ještě roky.

Rozhovory se točí příjemně kolem práce, kynologie, a balancují mezi profesorským darwinismem a energetickou aurou přítomných dam. Já balancuju ve snaze necivět na Danielu a velkou část mé životní energie spaluje snaha o to neslintat. Opět si představím – teď jsem moh bejt kurva na pivu! Místo toho mě moje libido natahuje na skřipec. Přemáka, který na nealko vandru nebyl nikdy, zase natahuje na skřipec pomalu odtikávající čas. Skutečně, to byste nevěřili, jak pomalu se bez alkoholu hodinky vlečou. Obě slečny nepijí už víc jak rok. Přemek se toho nezalekne a hrdě hlásí, že si už šest dní nedal pivo. Já ho hravě trumfnu dny osmi.

Mému kamarádovi to nakonec nedá a vyzvídá u holek proč – pro nás je to samozřejmě větší záhada než zmizení v Bermudském trojúhelníku – přestaly pít. Respektive chlastat. Obě děvčata mají bohaté zkušenosti z (alko) crustpunk scény a vesměs se shodly, že je už nebaví kocoviny a občas prý i morální kocoviny. Tedy nejspíš se sem tam stane, že si ráno člověk vyčítá nějakej ten náhodnej sex na party. Znáte to. Neznáte? Tak to buďte v klidu. Já taky ne. Rád bych si ale někdy nějakou tu morální kocovinu zkusil. Zatím mám, bohužel, jenom kocoviny. Napadlo mě, jestli to náhodou nebude tím, že nejsem atraktivní zrzavá dlouhovlasá kočka, ale podivnej, zakrslej skřet, kterej právě vylezl z Mordoru, a s oholenou hlavou vypadám jak po ozařování leukemie. Možná to s tím nějak souvisí, kdo ví.

Chvíli se také snažím rozpomenout, zda se náhodou v Tolkienových dílech neodehrávala nějaká lovestory mezi elficí a skřetem. Moment … Ne. Neodehrávala.

Před půlnocí se ještě Přemysl ujímá role Babici a započne na ohni klohnit svoji specialitu – nivu s paprikou na oleji. Nikdy jsem nic podobného neviděl a jen decentně ochutnávám, abych kuchaře neurazil. Holkám ale ta divnota překvapivě chutná. Něžné pohlaví vydrží fakt hodně. Já už toho moc nevydržím. Moje vůle a sebekontrola se rozpadá. Je po půlnoci, devátej den bez alkoholu, do toho mučení z exkluzivní společnosti, zkrátka moc věcí najednou. Cestou okolo batohu mi padne do oka petka Jacka Danielse. Je to ten Jack, který mě čtrnáct dní zpátky hnal od Vřesové studánky k Červenohorskému sedlu (Jak jsme nedošli ze Šumperku do Jeseníku). Dnes má ale účinek ryze pozitivní. Beze studu si dávám dva malé panáčky. Nejsem Přemák, abych si za každou cenu musel hrát na svatýho. Jack mi uštědřuje výchovnou facku a i tsunami mých vzedmutých hormonů se pomalu vrací na úroveň hladiny moře. Ufff. Tak už jsem se zase vzpamatoval a vzpomněl si, že zakrslý skřeti s leukémií by se měli držet zpátky. Člověk občas na tyhle drobnosti lehce zapomene.

Jak čas pomalu postupuje, Přemákova vůle se začíná naklánět. Statečně se ale drží a končí nakonec jen u toho, že žadoní o čichnutí k panákovi Jacka. Jsem milosrdný, to pro něj udělat můžu. Nemá to tady totiž sám o sobě jednoduché. Zdejší hvozdy, převisy, rokliny, stezky, každé zákoutí skrývá nějakou bolestnou vzpomínku na jeho bývalou Lásku. Kokořínsko spolu, v době jejich vášnivého, skoro bych řekl románově melodramatického, vztahu, prochodili křížem krážem celé a na každé druhé skále by se dal najít obtisk jejich dvou srdcí … No jo, už těch žvástů nechám. Straight edge nepláče.

Asi hodinu po půlnoci se odebíráme ke spánku. Předtím se ještě mazlím s Rustym a jsem celou dobu více jak příjemně překvapen jeho přátelským chováním a vysokou ovladatelností. Přeci jen, ridgeback na volno, v lese plném zvěře, to se nevidí každý den. Jeho majitelka Bára, měla sice určitě šťastnou ruku při výběru jedince, ale to nic nemění na tom, že k tomu aby byl pes ovladatelný na této úrovni, musí mít už člověk určité schopnosti a psychickou odolnost a vyrovnanost. Ano. To jsou věci, které dnes potřebuji i já víc než kdy jindy a na to myslím předtím než se zahrabu do péřového spacáku. Venku je víc jak deset stupňů. Horko venku, horko ve spacáku, horko v hlavě.

sobota 9.9.

Na kamenech

Ranní vstávání probíhá kolem osmé ráno. Je to vpravdě šok. Člověk navyklý na alkovandry, obří bolest a kocovinu, se jen těžko smiřuje s tím, že mu vůbec nic není. Skáču ze spacáku jako za mlada, holky dělaj vodu na čaj a velice rychle vyrážíme na dnešní výlet, zpět přes Dobřeň, kolem krásné roubenky s původním modrým balkónem, fotka nutností. Přemysl, jenž má, jak jsem již zmínil, zdejší kraj díky Lásce velice dobře prochozený, určuje menší trasu po žluté turistické značce v oblasti přírodní rezervace Kokořínský důl, cca. 12 kilometrů v místní klasice pískovcových a skalních útvarů. Permoník, Bible, Žiletka, Prosincová, Křeček …

Stezka opět ukazuje neopakovatelnou krásu české přírody, která hravě strčí do kapsy valnou část všech zahraničních divů vyskytujících se na druhém konci světa. Na to, že je sobota, nepotkáváme žádné velké davy návštěvníků a cesta příjemně ubíhá s několika zastávkami na kamenech. V jednom úseku si všímám průrvy mezi skalami, která vypadá jako by se za ní mohlo skrývat tábořiště. Přemák to jde prozkoumat a posléze mě přesvědčí, abych se šel též podívat. Tábořiště za kamennou stěnou není, za to je za ní úzká skalní štěrbina s příkrým výstupem na balvany nad námi.

Nakonec se nahoru jdou podívat i holky s Rustym, a to nebyl úplně ideální nápad. Přemák má, jakožto horolezec, trochu pokřivené vnímání náročnosti šplhání. Cesta, kterou jsme se dostali nahoru, byla pro psa ještě zkousnutelná, zpátky je příliš prudká a nebezpečná. Nakonec se mi podaří najít jiný sestup dolů. Ridgeback má ale velice dobrý, technický, styl a jistě sešplhá. Pěkně zvládnuté. Ono se to nezdá, ale pes si na rozdíl od člověka nemůže pomoct rukama a zvláště u velkých plemen reálně hrozí, v podobném terénu, zlomenina nohy. Tohle už dnes zkoušet určitě nebudeme.

Bouda

Posléze scházíme do vesničky Střezivojice, a jelikož se čas posunul k odpoledním hodnotám, je čas oběda. Zastavujeme u hospůdky s jednoduchým názvem Bouda. Přemák se pro dnešek rozhodne jídlo vynechat a zhostí se role supa, tedy zkonzumuje to, co my nesníme. Jdeme si s holkama objednat na bar. Zdejší provozovatel, věkově něco přes padesát, se netváří právě dvakrát sluníčkově, a protože máme trochu chaos v systému jídelního lístku, jeho nervozita a jízlivost se stupňuje. Je pravda, že není zrovna vzorově ochotný, a žhavý, nabalit si nové zákazníky, na druhou stranu předpokládám, že páteční večer musel být docela náročný a společenská únava udělá svoje. Jsem shovívavý. Ne tak naše zrzavé čarodějnice. Pohled, kterým ho Bára sjela, si za rámeček nedá, a mám pocit, že Daniela si potichu odříkává nějakou kletbu … do roka a do dne zde očekávám menší přírodní katastrofu ve stylu záplavy či zemětřesení. Víc jak devítka na Richterové stupnici to nebude. Můžeš si za to, kamaráde, ale sám, já bych ti to prominul, ale ženy nikdy neodpouští, to bys měl už vědět.

Nakonec se nám přeci jen podaří objednat. S chutí si dopřávám vychlazenou Plzeň a sleduju Přemka, jenž se kření při konzumaci Birella, který mu s úsměvem na rtech donesla Bára. Dám mu aspoň čuchnout Plzně a jdu si zapálit do kouta – na hanbu – vedle popelnic. Zde nejsem člověkem, role vyvrhele a oběti mi plně vyhovuje.

Naše straight edge linie beztak začíná povážlivě upadat. Danča si, jakoby nic, donesla Cidera a k tomu má na oběd mrtvé kuře. Tak holčičko, nevím, zda je tohle podle předpisů. 4,5 % alkoholu ve třetince a k tomu maso? To jsme si teda nedomluvili. Samozřejmě, že můj komentář probíhá pouze v duchu, nehodlám riskovat, že bych mohl být také proklet, mám rozum.

Z extrému do extrému

Sám spokojeně dojídám klasický Holandský řízek a můžeme pomalu vyrazit na cestu zpět k Dobřeni, k autu. Holky nás dnes totiž už opustí. Kupodivu snad ani ne proto, že by skřetí nestvůra, uvnitř mého nitra, předvedla nějakou ostudnou alkoholickou eskapádu, jak se někdy, samozřejmě zcela ojediněle, může stát, ale proto, že je čekají pracovní povinnosti. Na parkovišti se loučíme. Je to trochu smutná záležitost, Přemysl přesvědčuje, že vydrží nadále pokračovat v osvícené linii střízlivosti, já zase, že na něj dohlédnu a také upozorňuji, že na hipisácké pusinky při zdravení nejsem a navíc mám opar na rtu, což mi není nic platné, stejně ji dostanu. To víš, že jo, pořádně mi ten skřipec utáhni, žádný slitování.

Za čarodějnickým Volkswagenem se ještě na silnici neusadil prach, když se otáčím na Přemka s otázkou, kam budou dále směřovat naše kroky. Jaké je ale moje překvapení v momentě, kdy svého souputníka nemůžu najít. Zmateně opíšu kruh kolem své osy … a následně ho zahlédnu na zahrádce, v hospodě Na Dobřeni. Zabránit nejhoršímu se mi už nepodaří, vedle něj stojí na stole půllitr vyeexované Plzně (no, takhle dramatické to zdaleka nebylo:) – pozn. Přemysl). A je to v … píp.

Znáte ty okamžiky, kdy vypustíte roky drženého psa ze řetězu na svobodu? Ten zvuk cvaknutí karabiny, zvířecí zavytí a tryskový start vstříc do náruče svobody? Tak přesně tohle právě Přemysl prožívá. „Šest dní bez chlastu stačilo, ne?“ odtuší skrz pěnou zbrázděné vousy a nenuceně si přisedne k pětici mladých trampů. Alkotrampů. Tak společensky unavené, lépe řečeno vyndané, lidi jsem už dlouho neviděl. V průběhu konverzace se dozvídáme, že během dvou dnů byli schopni urazit celých osm kilometrů, z Tupadel až sem, do místní vyhlášené pivnice. Nadlidský výkon. Jejich vizáž se pohybuje někde mezi stylem klasických celtových vandráků osmdesátých let a … skejťáckou módou nového tisíciletí. To vše doplněno o piercingy a trička s motivem snowboardingu. Chlapci ve skutečnosti zase tak mladí nejsou, některým už minula pětatřicítka, ale prý když si na sebe člověk vezme skejťáckou uniformu, ubere mu to deset let. OK. To brzo vyzkouším.

Po chvilce se rozhovor stočí k ženskejm. Vůdce tohoto roztodivného spolku nás přesvědčuje, že tady holky už měli a nějaké další mají dorazit. K tomu prý mají přítelkyně a manželky doma, jen je neberou s sebou na chlapské akce. Tak určitě vole, máš doma Madonnu, ale musel si jí nechat u plotny v kuchyni, protože ti právě připravuje oběd na pondělí do práce. A autobusem ti sem jede Britney Spears, za chvíli jí Karosa vysadí u smíšenýho zboží. Jasná věc.

Trochu se mi stýská po zrzavých princeznách z pohádky. Trochu víc. Alkotrampové, i když je jejich krok více než vratký, nás po asi půlhodině opouštějí, a vydávají se směr Střezivojice. Včera prý obrátili litr tvrdýho na osobu a dnes to nevidí jinak. Jen houšť. Restauraci Bouda jim vřele doporučuji, její prokletý provozovatel z nich bude mít dozajista obrovskou radost.

Naše pozornost se obrací k pivu, tentokrát konkrétně k Bohu hojnosti a plodnosti – Radegastu. Následně ještě probíhá kolečko malých panáčků s místním horolezcem a jeho přáteli. Je tma a my tu sedíme skoro čtyři hodiny. Čas vyrazit – pod osvědčený převis. Zde se ujímá vlády král Rum. Neměl jsem o tom odvahu ani napsat, ale Přemek mě před startem vandru požádal, abych někde sehnal aspoň půl litr klasického Božkova. Prý pro případ nouze. Ta evidentně právě nastala. Chce se mi spát, ale rum mě rychle postaví na nohy a rozjíždí se klasická punková diskotéka, kterou obstarají mp3 z telefonu. Přemysl si pochvaluje, jak dnes party ubíhá svižně ve srovnání se včerejškem. Jo, je to fofr, nekončíme, dokud nedojde rum. Takže včera andělská záře, dnes pekelná tma. Na to myslím, když ztrácím vědomí ve spacáku. Vsadím se, že nás Bára s Danielou vidí v křišťálový kouli, karmě neutečeš.

neděle 10.9.

Cestou starých toltéků

Nedělní ráno je již vše tak jak má být. Těžce se zvedám, na jazyku trůní stará známá neuhasitelná žízeň, žaludek plave na rumovém rybníku, v hlavě rozsypané střepy a klouby se otáčejí jako bradla těžkotonážního buldozeru … no zas tak extrémní to není, zažil jsem horší kocoviny a tahle patří mezi takový zdravý průměr. Aspoň je člověk ve známém pocitu a život si zbytečně neulehčuje. Otřepu se a opice na zádech se trochu zakymácí. Dobrý.

V noci pršelo a déšť doznívá i teď, cca. v deset dopoledne. Ochladilo se a je příjemně na pohodovou procházku. Nebudeme to ale přehánět, Přemka čeká domácí příprava na náročný pracovní týden a chce dorazit brzo do Prahy, vystřízlivět. Zapínám tedy GPS a rýsuji klasickou trasu do Mšena – slabých deset kilometrů. Pro dnešek tedy ano, ale příště už se vrhnu na adrenalinový výkony nebo zakrním a zestárnu.

Modrá turistická značka nás provází pěkným údolím až do Vojtěchova, k rybníku Stříbrník. Cesta je velice příjemná, zpevněná kameny a štěrkem, dostatečně široká a mé nohy, které si hoví v meindlech, jako v obrněném transportéru, si ji nemůžou vynachválit. Smůla je, že pokud jde člověk po kamenech roztodivné velikosti, a hlavně ostrosti, naboso … je to už něco jiného. Ještě větší smůla je, že ten kdo jde na boso je můj kolega bosý tramp – Přemek. Po druhém kilometru štěrkovité masáže chodidel začíná podléhat zbytečné agresi a z jeho rtů občas splývají slova, za která by ho Jarda Dušek do učení sotva přijmul. Teď by se tady hodily naše rudovlásky. I bez jejich přítomnosti však není nic ztraceno, jsem zde přeci já a motivační proslov o nalezení vnitřní rovnováhy snad ještě zvládnu. Pokud jest lidská bytost, entita vystavena zdánlivě nepříznivým vlivům okolí, rozhodně není správným řešením uchýlit se ke vzteku a vystavit svoji duši a energii srdce negativnímu emočnímu jitření. Naopak – člověk musí přijmout negativní podněty (v tomto případě ostré kameny), pracovat s nimi, splynout s jejich vibracemi a svým magickým naladěním absorbovat bolest, využít její potenciál, a přeměnit ji v pozitivní štěstí své existence, oddat se jsoucnu a s úsměvem v nitru pokračovat v láskyplném životním směřování … To vše Přemkovi vysvětluji. Jeho reakcí je souvislý proud nepublikovatelných nadávek, až se i magické naladění musí červenat. Celá eskapáda nakonec končí tím, že Přemysl vytahuje z batohu sandály a s klením pokračuje po štěrku, již bez bolesti. Staří toltékové by z tebe, kamaráde, radost neměli.

Lesopark Debř

Za Vojtěchovem se napojíme na zelenou značku a Boudeckou roklí se blížíme k lesoparku Debř. Tento úsek cesty je lemován nejrůznějšími „památkami“, často s trochu úsměvným nádechem, většina z nich je zaniklá. Nejdříve si pořizuji dvě fotky se švédským vojákem (a vybírám tu, na které vypadám víc retardovaně) a pak si obhlížíme věci jako Kokořínek či altánek ve tvaru muchomůrky, krmítko a několik, již neexistujících, atrakcí. Toto místo je, jako mnohé další v tomto kraji, spjato s osobou svérázného českého učitele, rodáka ze Mšena, Josefa Bedřicha Cinibulky, který za svého života, v první polovině dvacátého století, nadšeně organizoval mnoho podobných projektů. Dnes nám uměle vytvořený pomník mistra Jana Husa zde přijde docela nelogicky umístěn, ale je nutné si uvědomit, že v době, kdy došlo k realizaci tohoto parku, bojoval český národ za svou nezávislost a národní obrození bylo v plném proudu.

Dělám si jen pár fotek a mrzí mě, když později zjistím, že se mi muchomůrkový altánek podařilo rozmáznout i kompaktem. Škoda. Je to s pomníčkem Jana Husa asi největší zajímavost zde. Jak je psáno na info tabuli, další muchomůrka tohoto typu je k vidění ještě na vrchu Hostibejk u Kralup nad Vltavou. Jiné muchomůrky byly svého času vystavěny i v Německu, ale do dnešních dnů se jich dochovalo jen velmi málo.

Příští a konečnou zastávkou je již malebné městečko Mšeno, které, jako vždy, působí velice poklidným a přátelským dojmem. Na náměstí to sice vypadá, že někdo do kašny nalil pěnivý saponát … ale aspoň mají děti o zábavu postaráno. My se zabavíme poslední lehkou malou Plzní na zahrádce restaurace Zlatý Lev, než dorazí přímý autobus na nádraží Holešovice.

Live to drink.

Live to die.

Už abych byl zpátky, v bezpečí, u Madonny.

A vzkaz pro bosého trampa

Láska, pokora a sluníčko!

musíš na sobě ještě hodně pracovat, pouť k míru uvnitř sebe není nic, co by se dalo zvládnout ze dne na den.

Přibližná trasa zevlování na mapě:



1 komentář u „Kokořínské straight edge fejetony“

  1. Royal CBD říká:

    I always emailed this website post page to all my contacts, as if like
    to read it then my friends will too.

    Also visit my web page; Royal CBD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *